Florianův týden je celý jednoduše příšerný. Po otcově návštěvě není schopen se soustředit na jediný aspekl svého života. Včera dokonce zapomněl, že má manikúru, a to na ni chodí každý týden ve stejný čas už skoro pět let. Z nějakého důvodu si nedokáže představit, jaká temná síla otci pošeptala, aby šel navštívit své jediné dítě a před tolika lidmi říct takovou pochvalu. Včera mu manažer oddělení rozvoje sám gratuloval k tomu, že takovou pochvalu nikdo nikdy od Nathaniela neslyšel. Florian je jako na trní, jako by na něco čekal. Cítí ve svém životě jistou prázdnotu, kterou žádný z taťků, kterého si dovedl v týdnu do svého loftu, nedokáže ani zaplnit, ani zahnat. Florian je téměř zoufalý. Navíc se mu stále ještě nepodařilo najít svou pravou ruku. Složí hlavu do dlaně a chvíli přemýšlí, jestli by přece jenom veškerou svou práci nezvládl sám. Uchechtne se svým myšlenkám, když si vzpomene, co všechno ho čeká jenom příští týden - asistentku potřeboval už před půl rokem, teď je celé tohle výběrové řízení trochu narychlo.
“Máte náročnou práci?” zeptá se terapeutka.
“Mám…” Florian si přeměří zvláštní obručky příliš velkých brýlí, které jí nesluší, “zajímavou a časově flexibilní práci. Není… náročná ve smyslu času nebo kreativity, je náročná jinak.”
“Jste zodpovědný za hodně lidí?”
“Ano, to taky. Leží na mě sice jenom pár skutečných rozhodnutí, zato ale nejsou snadná.”
“Pro vás, nebo pro ty lidi, kteří pro vás pracují?”
Florian pozvedne obočí a zavrtí hlavou. “Vlastně… nevím. Upřímně mě nikdy nenapadlo to rozdělovat. Pokud je to náročné rozhodnutí pro mě, nejspíš to ve výsledku není snadné přijmout pro celou firmu.”
“Záleží, podle čeho se rozhodujete,” míní terapetka a posune si ony rozptylující obručky brýlí více na nos. “Co vás nakonec přesvědčí vybrat si mezi tím, nebo tím dalším.”
Florian přehodí nohu přes nohu: “Rozhoduju se podle toho, co je nejlepší pro firmu.”
“Takže se soustředíte na zisk.”
“Ne, ani zdaleka ne. Soustředím se na funkčnost. Na dobrou reklamu. Na…” zarazí se.
“Dopovězte,” vyzve ho ladně žena.
“Na… mínění mého otce,” je zvláštní, mluvit otevřeně.
“Nesete břímě předschozí generace,” začne terapeutka zvláštním tónem. “Nejspíš to není snadné, starat se o něco, co jste nevytvořil.”
Florian se zamračí: “Nechápu, co tím myslíte.”
“Je…” složí desky a zamyslí se nad tím, co chce vlastně říct. Florianovi dochází trpělivost. “Nesnadné,” zvolí nakonec terapeutka, “pokračovat v něčem, co není vaší vizí. Zvlášť, pokud byste mohl zklamat někoho, na kom vám hluboce záleží.”
“Takže jinak řečeno daddy issues,” uchechtne se mladík a rozpřáhne ruce podél opěrek pohodlného loveseat.
Terapeutka mírně zčervená a skloní hlavu, aby zachovala svou strojenou profesionalitu, ale přikývne. “Ano, v podstatě ano. Když už jsme načali téma vašeho otce, proč mi o něm něco nepovíte?”
Florian pokrčí rameny: “Není moc co vyprávět. otec na mne nikdy neměl čas, a já jsem vždycky chtěl, aby mě považoval alespoň za zdatného, když už ne za sobě rovného.”
“Ovlivňuje vás to dodnes i v rozhodnutích, která děláte ve svém osobním životě?” zeptá se.
Florian si olízne rty a vybaví si všechny své milence z posledních deseti let. Nebo alespoň podle typu, některých společných vlastností, dominance. “Spíš mi řekněte, co by to znamenalo, kdyby ne.”
Terapeutka se pousměje a poznamená si něco do svých složek. Než odpoví, sjede svého klienta hodnotícím pohledem: “Přičetla bych vám několik bodů na stupnici patologických znaků.”
“Jako že jsem psychopat?” podiví se Florian.
“Jste mladý bílý muž ve vedoucí pozici, samosebou máte některé znaky psychopata,” vyvede ho z omylu terapeutka.
“Například?”
“Narcismus, sobeckost, tvrdohlavost, přesvědčení o vlastní důležitosti, posedlost sama sebou,” vyjmenuje terapeutka naslepo, aniž by se podívala do složek. “Ale na druhou stranu nejste agresivní ani násilnický a očividně si nepohráváte s lidmi. Jste upřímný člověk a nemáte potřebu o sobě vyprávět legendy.”
Florian se uchechtne: “Nejsem neomylný a rozhodně nejsem nenahraditelný. Se zbytkem nejspíš souhlasím.”
Terapeutka si něco poznamená do složky, načež se začne trochu víc tvářit jako člověk. Nepřipadá Florianovi tolik strojená.
“Je to špatně?” zeptá se přece jenom mladý CEO.
Terapeutce se mihne na tváři něco jako úsměv: “Neřekla bych špatně. Naopak se do vašeho života prolínají osobní traumata, řekla bych. Nejspíš z dětství, tuším oba dva víme, kdo je jejich kauzátorem - tedy tím primárním, ne tím, do koho jste tato traumata převtělil.”
“Tomu nerozumím,” přeruší ji Florian.
Žena si posune trapné brýle na nose a trochu se narovná. “Minule jsme hovořili o tom, že vás v životě nejspíš nejvíc ovlivnilo to, že jste byl celou školní docházku, kterou si tedy pamatujete, šikanován. Převážně proto, že jste dítě bohatých rodičů, že jste byl malého a drobného vzrůstu, ale také proto, že jste se lišil oblékáním nebo líčením od ostatních chlapců a navíc vás nezajímal sport. Později se k těmto faktorům přidala i vaše sexualita a váš vyhraněný styl. Ovšem také jsme dnes naznačili, že prapůvod tohoto problému je někde hlouběji, je to tak?”
Mladík nakloní hlavu na stranu a zamyslí se nad celým svým dětstvím ještě jednou. Matku miloval, to samozřejmě, a ona milovala jeho, jenom to nedávala okatě najevo. Otec byl zklamaný, a tak raději od nepovedeného dítěte utíkal, dokud dítě nepřineslo domů diplom a neucházelo se o práci ve firmě tak horlivě, až otec povolil. A nyní, po letech a letech, umí otec uznat, že dokonce i Florian, jeho nepovedený syn, je v něčem docela dobrý - a dokonce v tomtéž, jako otec sám.
“Možná,” připustí Florian neochotně, přesto ví a je ochoten připustit alespoň sobě, že má ta velmi neelegantní žena pravdu. “Ale nemůžu ho vinit ze všech svých traumat, to by vůči němu bylo nefér.”
Zatímco si terapeutka velmi očividně povrchně přitaká a poznamenává něco do svého notesu, Florian přemýšlí, kolik znaků mají všichni jeho bývalí milenci společnými s oním chlapcem, který ho celou jeho střední školu šikanoval a vzrušoval zároveň, a kolik znaků mají podobných jeho otci. Znervózňuje ho, jak neskutečně podobní těmto dvěma vzorům jeho partneři jsou a nejspíš i navždy budou, nehledě na to, jak moc to Florianovi připadá směšné či patetické.
Komentáře
Okomentovat