Florian se nemusí zamýšlet, aby odpověděl: “Mám… pocit, že mi něco chybí. Možná je to jenom onen rozmazlený pocit jedináčka, jak už jste naznačila, nicméně ten pocit není o nic méně rozptylující.”
Terapeutka skoro protočí oči, ale udrží se. Florian si všimne, že se jí jedna linka začala mírně rozmazávat na spodním víčku. Napadne ho, jestli ji na to má upozornit, nebo by to bylo nevhodné. “Pocit prázdnoty není něco, co by záleželo na materiální složce vašeho života, to sám víte nejlíp.”
“Ne, myslel jsem spíš… že je zřejmé, že jsem byl celé dětství poměrně osamělý. Ten problém už teď ale nemám, našel jsem si pár přátel, vedu poměrně velkou firmu, mám koníčky a zájmy, umím se odreagovat. A přesto mám… pocit, že mi něco chybí. A prosímvás, neříkejte mi, že to je vztah, toho slyším doma dost.”
“Nejsem… ehm,” terapeutka trhne hlavou a odloží propisku. “Nejsem tu od toho, abych vám něco předepisovala, nebo vám nutila nějaké klišé či zvyklosti nebo stereotypy. Jsem tu, abych vám pomohla pochopit lépe sama sebe, možná vám načrtnout jiné úhly pohledu, abyste si vy vybral to, co vám sedí nejlépe. Nejsem a nemám být vaše autorita, pane Rafaeli.”
Florian rozloží ruce na esteticky e zde nehodící sedačku a pokýve hlavou. “Promiňte. Frustrace.”
“Neomlouvejte se za žádnou emoci, kterou zde cítíte. Pokusme se pohlédnout na vaši osamělost. Říkáte, že přátele máte. S rodiči jste také svůj vztah zlepšil. Co mě zajímá je, na jakých pozicích jsou vaši přátelé, jaký je jejich okruh.”
“No… většinou z práce.”
“Takže vaši podřízení,” udeří hřebíkem na hlavičku, protože Florian se trochu začervená.
“Ano, většinou jsou to baby z fakturace nebo ze smluvních oddělení. Mám… pár známých, kteří jsou například děti kolegů a partnerů mého otce nebo matky.”
“Napadá… vás například, kde jinde byste si mohl udělat přátele? Máte nějaký společenský koníček?”
“Jak… jsem řekl,” odkašle si CEO. “Většinu svého času trávím v práci. Na… koníčky není zrovna prostor.”
“Baví vás vaše práce, když už jste v ní tak často?”
“Ano, ovšem,” přikývne Florian zcela vážně. “Nejspíš bych nedokázal dělat něco, co mě nebaví.”
“Co přesně vás na té práci baví?” rýpe dál terapeutka. Florian začíná chápat, kam tím míří.
Olízne si rty a rozhodne se neodpovědět. Kdovíproč ho zaujmou obrovské hodiny na stěně. Působí pouze jako dekorace, nejsou funkční. Možná to má co dělat s terapeutickými schopnostmi, nebo se jedná pouze o čirý doplněk.
“Pane Rafaeli,” osloví ho terapeutka po několika minutách. “Ztratil jste se v myšlenkách. Nad čím přemýšlíte právě teď?”
“Nad… časem. Upřímně. Kolik ho trávím v práci. Co pro mě… ten čas znamená,”
“To je výborný úhel pohledu. Máte nějaký závěr, nebo o tom jenom přemýšlíte?” povzbuzuje ho žena.
“Nevím. Jenom… mě nikdy nenapadlo, že nemám žádný… koníček. Jak víte, nejsem zdatný ve sportu, což mé možnosti hodně zužuje. Jsem… pohlcen prací a nemyslím, že by mi chyběla zábava nebo možnost odreagování.”
To terapeutku zaujme. “Co je podle vás odreagování? Konkrétně? Co jste dělal pro odreagování od práce tento týden?”
“Nejspíš… hm. Byl jsem s holkama na kosmetice, byli jsme v baru, pili jsme, mluvili, pomlouvali.”
“Řešili jste práci?”
“...Ano.”
“Pak to není odreagování,” odtuší terapeutka. “Zkuste to ještě jednou. Co jste dělal tento týden, aniž by vám to evokovalo vaše zaměstnání?”
“...Měl sex,” odvětí lhostejně Florian a pohlédne terapeutce do očí, jako by čekal, že zareaguje překvapeně.
“Chcete o tom mluvit?” zeptá se profesionálně s pohledem na Florianově tváři.
“Nijak zvlášť, není o čem. Sbalil jsem ho v baru, pozval ho domů, za pár hodin odešel,” pokrčí rameny Florian.
“Mrzelo vás to?”
“Ne, ne nijak zvlášť. Nebylo to nijak valné. Něco mi… pak chybělo.”
“A to něco je důvod, proč jste se rozhodl pro terapii?”
“Ne, to ne. Těch důvodů bylo víc, ale rozhodně to není sex. Bylo to spíš jenom… rozpomenutí se. Zůstal jsem v bytě poměrně dlouho vzhůru, většinou se tam chodím jenom vyspat. Když nejsem v práci, mluvím o ní, a když o ní nemluvím, rozhodně o ní přemýšlím.”
“Máte… říkáte, že máte přátele, se kterými se schozíte a rozumíte si, můžete jít na kosmetiku nebo do baru. Máte… blízkého přítele nebo přítelkyni? Někoho, komu se svěřujete? Někoho, kdo by znal vaše tajemství, nekoho, komu doopravdy věříte?”
“Při tom, co jsem si v životě zažil a při tom, jak jsem už od gymplu vytížen? Ne, nemám, samozřejmě že ne. Při své práci nikomu nevěřím, nevyplatilo by se to,” míní mladý muž a upraví si sako. Začíná mu tu být horko.
“Takže není nikdo blízký, kdo by vás doopravdy znal. Doopravdy věděl jaký jste, kdo doopravdy jste. Pod tou maskou profesionality a pečlivě vybraného stylu. Nebo ano?”
Florian se zamyslí nad všemi svými přáteli, osobami, které se vyskytují v jeho životě už dlouho, nebo naopak na lidi, které poznal nedávno. Lidi z práce ho znají jako šéfa, děti přátel jeho otce jako slabého a divného kluka, který si s nimi nikdy nehrál, ale z dětí boháčů to dotáhl nejdál. Všichni ti mladí zmrdi se stali závislými na drogách, nebo se stále ještě válejí na univerzitě, případně jejich firmy zkrachovaly i s jejich rodiči. Florian to z okruhu těchto v uvozovkách přátel dotáhl nejdále, což ho ovšem opět vyčlenilo z okruhu těchto přátel.
“Ne, nejspíš ne.”
Terapeutka mlčí, jako by tím dokázala něco, co Florian odmítá přiznat přes své ego, ale ví, že má ta bezútěšně neelegantní osoba pravdu. “Může to být ta prázdnota, kterou cítíte?”
Florian nakloní hlavu na stranu a vzpomene si na své dětství i dospívání. Nikdy nikoho blízkého neměl. Nikdy… se s nikým skutečně nespřátelil. Všichni jeho milenci byli maximálně na pár nocí. Mrzelo ho, že v jeho životě chybí jakákoliv konstanta? Nejlépe ho zná šéfka oddělení fakturace Helena, a i ta ho zná v podstatě jenom rok.
“Nemusí to nutně být milenecký vztah, ve smyslu partnerský, usazení se, přemýšlet například o dětech - o to tolik nejde, jako o to, mít třeba dobrého přítele, kamaráda, se kterým můžete mluvit otevřeně. Možná vám chybí společník.”
“Nemám… asi úplně představu, co to znamená. Ani si nejsem jistý, jak se… přátelé hledají, nikdy jsem to… nezkoušel,” přizná mladý CEO. “Vždycky jsem věděl, že mě nikde nepřijmou, takže jsem se nikdy ani nepokoušel zapadnout. Teď, když jsem… dospělý a ve stejně dospělém světě se pohybuju, už mi to tolik nepřijde, přesto… pro mě asi není snadné, začínat mluvit s lidmi.
“To je pochopitelné. Možná byste se měl zaměřit na něco, co vám tyto přátele pomůže najít. Ideálně mimo práci. Najděte si společníka přes nějaký koníček. Může to být kultura nebo třeba právě váš styl, jistě se vyznáte v módě a víte kam jít. Najděte si přátele mimo okruh vaší práce, mimo okruh vašeho postavení. Najděte si obyčejného kamaráda, který vám nebude denně připomínat vaši práci nebo vaše povinnosti. Byla by to nejlepší možnost, ovšem pokud se pokusíte eventuálně více sblížit se svými kolegy, také to není špatná alternativa,” míní terapeutka.
Lori si prohrábne tmavé vlasy a semkne rty. Nikdy ho nenapadlo, že mu možná chybí přítel, kamarád, člověk, se kterým by mohl sdílet víc než jenom povrchní přátelství založené na pomlouvání všech v práci.
“Možná to není špatný nápad.”
Komentáře
Okomentovat