Dedukce

"Právě jsem viděl něco velmi zajímavého, Sephe," poznamenal Angeal od otevřených dveří.

"Opravdu?" Jeho tón "jsem velice zaneprázdněný hrůzu nahánějící generál, který nemá čas na hlouposti" sice na Angeala nikdy nezapůsobil, ale Sephiroth jej přesto občas vyzkoušel.

"Ano. Edwards z oddělení styku s veřejností utíká chodbou s cesmínovým věncem a za ním se řítí Levine s židlí v ruce."

"Aha. Zajímavé."

"Obvykle ten věnec prostě strhneš a rozcupuješ a takto vzniklé konfety pak použijeme při oslavě Nového roku."

Sephiroth pokrčil rameny, ale teď, když už si byl jist, že Angeal nemíní odejít, alespoň vzhlédl od zprávy, kterou četl. "Rozcupoval jsem první dva. Edwards je letos neobyčejně vytrvalý a Levine -"

"- by praštil vlastní matku, kdyby se na tebe ošklivě podívala," dokončil Angeal s úsměvem.

"Pořád nenávidíš Zimní slunovrat, co? Pamatuješ ten rok, kdy ses rozhodl, že věnec ušetříš, a my jsme utrhali hlavy pár panenkám, abychom ho smysluplně ozdobili?"

Byl to Genesisův nápad; a tohle bylo nejblíž, co se dostali ke zmínce o něm. "Ano, pamatuju. Ostatním Prvákům se to líbilo tak, že na naši počest zazpívali ´Vyzdobte síně Hojovými hlavami.´"

"Byla to paráda. Neviděl jsem Hoja tak naštvaného od té doby, co jsi ho celý týden oslovoval Dr. Ne-Gaste."

Angeal sebou v duchu trhl, když viděl, jak se Sephiroth náhle odvrátil. Nevěděl toho o Gastovi mnoho, protože k ShinRa přišel až poté, co se vědec stal nežádoucí osobou, na kterou by všichni ve společnosti nejraději zapomněli. Angeal měl často pocit, že jakožto Sephirothův nejlepší přítel toho ví pozoruhodně málo o letech, kdy nebyl součástí jeho života. Z toho mála, co Sephiroth prozradil, a dalšího mála, co naznačil výrazem obličeje a tónem hlasu, vydedukoval, že dr. Gast byl snad jediným člověkem, který měl Sephirotha rád a choval se k němu jako k dítěti a ne jako k pokusnému objektu nebo cenné trofeji. Když Sephiroth tvrdil, že dr. Gast byl mnohem lepším vědcem než Hojo, vždycky se zdálo, že se tím snaží říct víc než jen toto.

"Každopádně, Sephe, potřebuju s tebou mluvit o oslavě."

Generál se zamračil. Jako kdyby nestačilo, že nesnášel všechny svátky, také se cítil absolutně nepatřičně na oslavách všeho druhu, dokonce i na těch, jichž se účastnili výhradně Vojáci 1.třídy. Ti na něho aspoň byli zvyklí a nezírali nebo neupadali do tísnivého mlčení, naproti tomu si ale vytyčili za cíl ho aspoň jednou pořádně opít a nic nepomáhalo jeho vysvětlování, že si není jist, jestli je něco takového vůbec možné. A co hůře, společenské události Sephirothovi pouze připomínaly, jak je jiný; byly mu mnohem nepříjemnější než jakákoli bitva. Na bitevním poli aspoň znal pravidla.

"Mimochodem, dostal jsem poručíka Altaira. Nějaký nápad?"

To byl další důvod, proč nenáviděl každoroční oslavu Zimního slunovratu - tajná výměna dárků. Bez ohledu na to, jak trpělivě mu to Angeal vysvětlil, povinnost vzájemného obdarovávání připadala Sephirothovi jako oxymoron. Pokud dát někomu dárek mělo být projevem dobré vůle vůči příjemci, pak udělat něco takového z donucení vlastně popíralo celou podstatu onoho činu. Sephiroth se ale na rozdíl od ostatních nemusel obávat, že jeho dárek nebude přijat s radostí a vděčností. Byl každý rok stejný - dvoutýdenní placená dovolená v době podle příjemcova výběru.

"Koho jsi letos dostal?" zeptal se Angeal.

"Lydona."

"Nenapadá mě nikdo, kdo by si to zasloužil víc, je to skvělý Voják a má malou dcerku, ke které se skoro vůbec nedostane." Angeal se chápavě usmál. "Tys to zfixloval, že jo?"

"Proč bych něco takového dělal?" Udělal to, dělal to každý rok.

"Když to říkáš. Hele," Angealův hlas zvážněl, "vadilo by ti, kdybych na oslavu přivedl Zacka?"

Sephiroth sklopil oči zpět ke stolní desce. "Nemají Třeťáci ten samý večer svoji vlastní oslavu?"

"Mají, ale poněkud mě znervózňuje pomyšlení, že bych měl nechat bez dozoru Zacka, alkohol a bandu dalších teenagerů. Oni ho vždycky popichují, aby uskutečnil svoje nejztřeštěnější nápady. Kromě toho stejně líp vychází s Prváky a oni mi sami říkali, abych ho přivedl."

"Ti, kteří si o tobě myslí, že jsi pořád příliš vážný, že?"

"Očividně jsem zábavnější, když vedle mě převrací oči sedmnáctiletý kluk. Jestli s tím máš nějaký problém, Sephe -"

"Proč bych s tím měl mít problém?" V Sephirothově hlase zazněl zvláštní tón, jako by s nadějí očekával odpověď.

"No, někdy to vypadá, že se v jeho přítomnosti necítíš dobře."

"Necítím dobře?" Sephiroth se zatvářil zmateně. "Ten chlapec je dobrý Voják, Angeale, ale kdybych musel, zlomil bych mu vaz jako nic."

"Je rozdíl mezi ´necítit se dobře´ a ´cítit se ohrožený´. A to je další věc, ty tvoje hrozby smrtí. Jestli Zacka opravdu nemáš rád, můžu ho od tebe držet stranou, ale pokaždé, když ti to nabídnu, odmítneš."

"To není tak, že bych to tvoje štěně neměl rád," řekl Sephiroth tiše, "a nemíním ho zabít. Používám ten výraz jen, abych vyjádřil svoje příležitostné podráždění jistými stránkami jeho osobnosti."

To Angeala uchlácholilo, ale ne příliš. "Můžu mu říct, aby se ti vyhýbal."

"To by nepomohlo. Fair se za pár let stane jedním z mých Prváků, a to vynikajícím. Bude lepší, když se naučíme spolu vycházet hned teď."

"On to myslí dobře, když se chová tak přátelsky. Zack není zvyklý na to, že ho lidé nemají rádi. Tak si myslím, že neví, jak reagovat, když se to stane."

Sephiroth vzhlédl se zvláštním zmateným smutkem ve stříbrných očích. "To si myslí? Že ho nemám rád?"

Angeal si povzdechl. "Nejsem si jistý, co si myslí. Vím, že vidí tu samou věc co já - že s ním máš trpělivost a chováš se naprosto korektně, kdykoli se vy dva potkáte. Ale ta příhoda v tréninkové místnosti..."

"Nevyčítám mu to a ani nikdy nebudu. Pokud jde o mě, je celá ta věc zapomenutá." Nebyla. Vzpomínka na smutek ve Fairových očích mu občas nedovolovala večer usnout.

"Jsem ti za to vděčný, Sephe. Zacka není snadné přivést do rozpaků, ale když už k tomu dojde, hodně ho to vezme a nějakou dobu trvá, než se z toho vzpamatuje. Myslím, že snaha spřátelit se s tebou je jeho způsob, jak se z toho otřepat."

"Nevidím důvod, proč bychom on a já nemohli být přátelé."

Angeal se zatvářil překvapeně. "Opravdu?"

"Jeho nedostatek úcty mi občas dělá problémy," připustil Sephiroth, "ale na druhou stranu je zase osvěžující. Fair je sympatický, jak říkáš, ale i kdyby nebyl, pro tebe je důležitý."

Angeal se usmál. "Myslím, že by prospělo vám oběma, kdybyste se stali přáteli. Ty to potřebuješ víc než já, i když si to možná neuvědomuješ. Ostatní Prváci tě zbožňují, ale až příliš málo lidí tě doopravdy zná."

"Myslím, že přeceňuješ hodnotu těchhle věcí. Anebo jsem možná prostě jiný. Neříkali nám přesně tohle, když jsme byli děti?"

"Zack má starost, jestli nejsi osamělý," řekl Angeal po krátké odmlce.

"Nemyslím, že bych se tak někdy cítil."

"Možná že to samo o sobě je druh osamělosti," podotkl Angeal a vykročil ke dveřím, ale pak se ještě otočil. "Jakou výhrůžku mám použít na tebe, abych tě dostal na oslavu?"

"Nepotřebuješ vůbec žádnou. Budu tam." Sephiroth záměrně nedal najevo, že si všiml Angealova překvapení. "Vezmi s sebou Faira, jestli chceš, ale myslím, že už je pozdě na to zařadit ho do výměny dárků."

"Věř mi, že takhle je to lepší. Využil by té příležitosti k nějaké lumpárně a já bych se pak musel celý večer omlouvat."

"Tak proč se usmíváš, když to říkáš?"

"Protože ostatní mají pravdu, když tvrdí, že si mě omotal kolem prstu." Angeal se tiše zasmál. "Někdy přemýšlím, kdo koho vlastně cvičí. Díky Gaie, že je Zack sám k sobě tak tvrdý. Nevím, jestli bych dokázal být na něho přísný. Je to až neuvěřitelné, jaký má na mě vliv."

Angeal potřásl hlavou a vyšel z kanceláře právě v okamžiku, kdy dovnitř vběhl Levine a začal do skartovačky cpát zabavený věnec. V nastalém hluku zanikla Sephirothova slova, která sotva slyšel i on sám.

"Nejsi jediný, kdo se tak cítí, Angeale."

--------------------------------------

Jít vedle Zacka je jako jít vedle driblujícího míče, napadlo Angeala. Mladík při každém kroku trochu nadskočil, jako by se snažil udělat větším, nebo jako by prostě v sobě nedokázal udržet všechnu energii, kterou překypoval. Člověk by řekl, že míří do vzrušující bitvy a ne na večírek, kde budou úplně chybět jeho vrstevníci.

"Takže tam Sephiroth určitě bude?" zeptal se Zack, když se přiblížili k cíli své cesty.

Aha!

"Říkal to."

"A nezlobí se ještě kvůli tomu, eh..." Hop hop hop.

"Ne."

"Nebo kvůli tréninkové místnosti?" Hop pauza hop.

"Ujistil mě, že na to zapomněl. Můžeš si s ním promluvit, Zacku."

"Fajn. A když řeknu nějakou hloupost, pleskneš mě?"

"Srolovanými novinami."

"Zase se zapomínáš ovládat." Zack si přehnaně povzdechl a převrátil oči.

Místnost, do níž vstoupili, normálně sloužila jako největší zasedací síň a zabírala velkou část šestého patra hlavní budovy. Nyní byla vyzdobena zelenou, bílou a červenou - barvami Zimního slunovratu. Borovicové větve propletené třpytivými stuhami a cesmínové věnce poseté bobulkami propůjčovaly obvykle strohé místnosti slavnostní, nevojenskou atmosféru. V jednom rohu stála malá hudební skupina a hrála píseň, v níž se odráželo studené počasí venku a hřejivé veselí uvnitř. Velitel Hitchcock, Prvák, který byl Angealovi nejbližší (s výjimkou Sephirotha), na ně zamával z hloučku stojícího u baru.

"Hej Zacku! Mám ještě jednu!"

Angeal v duchu zasténal. Jestli v tom Hitchcock hodlal pokračovat, bude Zack zanedlouho znát všechny historky, v nichž jeho učitel vystupoval v nepříliš lichotivém světle. Zack se uličnicky uchechtl a odpoutal se od Angeala. Nedostal se ale daleko, když ho za zápěstí uchopila pevná ruka.

"Hej! Angealeee..."

"Nejdřív poslouchej. Posloucháš? Ta čirá tekutina v hranatých lahvích je wutaiské pivo a je to velmi, velmi silné pití, dokonce i pro Prváky. Nechci, aby ses k němu přibližoval, jasné?"

"Jasné, jasné!"

Angeal ho pustil. Nepřál si slyšet, jakou ztrapňující historku vytáhl Hitchcock na světlo tentokrát, a tak zamířil k poručíkům Morganovi a Dunleyovi. S nimi aspoň bude moct vést vážnou a dospělou konverzaci o nových zbraňových systémech a nápadech na zlepšení vojenské výkonnosti. Hitchcock měl ale naneštěstí silný, dunivý hlas, který se snadno nesl do dálky.

"... a tak jsme v Medové včelce* vyběhli po schodech a vpadli do toho pokoje, ale namísto překupníků zbraní jsme se ocitli tváří v tvář skoro nahé slečně, která asi zrovna dokončila práci na zákazníkovi. A tak my zíráme na ni a ona zírá na nás a pak se najednou rozzuří a začne do Angeala mydlit kabelkou a on tam chudák jen stál a koktal omluvy..."

Angeal předstíral, že neslyší. Tamten okamžik nepatřil k těm, na něž by byl pyšný, a ani tento. Slyšel Zackův smích dokonce i přes Hitchcockův hlas, ale nedokázal se kvůli tomu rozzlobit.

Sephiroth sledoval vývoj večírku z jednoho z temných koutů místnosti. Navzdory své výšce a nápadnému zevnějšku neměl problém splynout se stíny, když si to přál. Prváci samozřejmě věděli, že tam je, ale řídili se nepsaným pravidlem, že se k nim generál připojí, až sám bude chtít, a do té doby že ho nikdo nebude obtěžovat. Pozorováním ostatních lidí se učil, ačkoli ke svému rozladění zjistil, že od okamžiku, kdy do sálu vstoupil Fair, není schopen od něho odtrhnout zrak.

Předmět jeho zájmu stál v hloučku ostatních Prváků a poslouchal Hitchcockovo vyprávění o zábavných momentech z Angealovy minulosti. Většina Prváků měla stejně jako Hitchcock Zacka ráda; věděli, že pár let bude patřit k nejlepším z nich, a do té doby si ho hýčkali jako třídního mazlíčka. Donnelly, nepříjemný, ničím pozoruhodný Donnelly, se choval, jako by bylo pod jeho úroveň mluvit s pouhým Třeťákem, ale Donnelly žárlil na Angeala a vlastně na každého, kdo ho svými schopnostmi přesahoval. Dokonce i výstřední Zane mluvil o Zackovi hezky, ale to mohlo mít spíše souvislost s rozježenými vlasy, podobnými chocobí šošolce, než se Zackovou sympatickou osobností.

Ještě štěstí, že Fair není plavovlasý. To by Zaneovi stačil jediný pohled, a putoval by zpátky na léčení.

Sephiroth odtrhl pohled od Faira a vyhledal jím Angeala, který se obezřetně postavil tak daleko od Zacka, aby to nevypadalo, že ho hlídá, ale aby ho přece jen měl pod kontrolou. Považoval za důležité, aby se Zack spřátelil s co největším počtem Prváků, takže až se pak sám stane jedním z nich, nebude pro něho příliš obtížné zapadnout mezi starší muže, kteří ho zatím znali jen jako Angealovo štěně. Sephiroth měl podezření, že se Angeal ani tak nebojí, že by Zack způsobil nějaké problémy, jako spíš že prostě není schopen nedělat si starosti. Koneckonců toho chlapce důkladně varoval před wutaiským pivem a Sephiroth si myslel, že se síla onoho nápoje přehání, i když na druhou stranu už mnohokrát viděl, jak se jím i jeho Prváci dokázali zpít do němoty.

Nebo... Sephiroth se ohlédl na dvě prázdné hranaté lahve vedle sebe a zatoužil po tom, aby je mohl roztříštit o zeď, aniž by tím ztropil scénu. Velitel Settoku mu je bodře nabídl na uvítanou a byl mile překvapen, když je Sephiroth přijal. Všichni byli stále rozhodnuti vidět svého milovaného velitele aspoň jednou opilého a Sephirothovi se zalíbila myšlenka uniknout aspoň na chvíli sobě samému. Ale necítil žádnou změnu kromě slaboučkého tepla ve svých obvykle chladných prstech. Nebo jsem prostě jiný.

Nikdy to nebylo příjemné pomyšlení, nic, na co by byl Sephiroth pyšný. Ale usnadňovalo mu to dětství. Vynikal ve všem, co dělal, a těšil všechny svými schopnostmi a oddaností. Netušil, že všichni, s nimiž a proti nimž bojoval, byli schopni něčeho, čeho on nebyl.

Spousta jeho Prváků žila v manželství nebo ve vážném vztahu včetně těch, s nimiž se sám příležitostně vyspal. Ti ale rychle zjistili, že jim nemůže dát, co by chtěli, že toho možná nikdy nebude schopen. Angeal žil stejně jako Sephiroth, ale to bylo proto, že byl oddán své práci a že ještě nenašel toho pravého, a ne proto, že by nebyl schopen lásky. Fair byl toho důkazem, i sám Sephiroth. Ale možná Genesis... kdyby žil...

Sephiroth si ve svém křesle u okna přitáhl koleno k hrudi a opřel o něj bradu. Genesis, oběť šílenství a rozkladu, se nyní stal už jen vzpomínkou. Sephiroth si pamatoval, jak Angeal plakal, Hollander taky, a jak on sám cítil v hrudi chlad, který nechtěl zmizet a časem jen trochu polevil.

Pamatoval si, jak se ho Hojo snažil uchlácholit slovy, v nichž zněl triumf: "To se tobě nikdy nestane."

Protože jsem jiný. Věděl, že by měl svoje teskné pocity nahlásit Hojovi stejně, jako mu měl hlásit všechno, ale nebyl zvědavý na přednášku o lidských slabostech, nad které by měl být povznesen. Nechtěl se zpovídat ze svého zájmu o Faira, jen aby se dozvěděl, že je to pouhá sexuální přitažlivost, politováníhodná, ale snadno řešitelná, prostě se s ním vyspi a bude po problému. Protože takhle to je, Sephirothe, měl bys být vděčný, že nejsi schopný lásky a tím i idiotství, které zamilované lidi obvykle postihuje.

"Drž hubu," zašeptal Sephiroth to, co se neodvážil říct Hojovi do očí.

Ano, když se zvážily všechny okolnosti, bylo lepší, že nedokázal milovat a nevzbuzoval v ostatních ještě více citu než dosud. Když se zvážily všechny okolnosti, obzvlášť ta, na niž se nikdy nepokusil pomyslet...

Ale s Fairem to bylo jiné. Byl velice, velice přitažlivý, člověk musel být slepý, aby to neviděl, ale Sephiroth věděl, že kdyby se s ním vyspal jednou nebo dvakrát nebo desetkrát (za předpokladu, že by to Angeal vůbec dovolil), nestačilo by to. Nebyla to jen sexuální touha, a to ho mátlo. Kdyby byla, nedráždilo by ho tak, kolik času tráví Angeal s Fairem, s jakou samozřejmostí mu klade paži kolem ramenou, jak se měkce, láskyplně usmívá, kdykoli ho Zack obejme nebo něco dobře udělá. Nechoval by takovou nechuť vůči ostatním Třeťákům za to, že mohou být Fairovi tak blízko jako přátelé nebo možná i něco víc. Necítil by, jak jeho oči zelenají při pohledu na Hitchcocka přátelsky kladoucího dlaň na Zackovo rameno. Bylo to nevinné gesto, samozřejmě, Hitchcock byl ženatý a o sedm let starší než Zack, tak proč -

"Ehm, generále?"

Sephiroth zamrkal, aby si pročistil zrak, a podíval se na muže, který ho oslovil. Poručík Lydon, který se stal Prvákem teprve před rokem, oblíbený a vynikající Voják, ale očividně stále ještě nezvyklý nacházet se v jeho blízkosti, takže vypadal nervózně. Sephiroth se přinutil lehce se usmát a pokynul mu blíže. Strach byl užitečný pro zachovávání odstupu, ale u svých Prváků ho nechtěl.

Dobře, Lydon se trochu uvolnil. "Omlouvám se, že vás ruším, pane -"

"Sephirothe."

Lydonovi se lehce rozšířily oči, ale následoval přátelský úsměv. "Sephirothe. Měl jsem strach, že vás nezastihnu, než odejdete, a tak jsem chtěl říct, pane, vím, že jste mě dostal při výměně dárků, a, ehm, chtěl jsem poděkovat."

Sephiroth pomalu pokynul hlavou.

"Vy jste ženatý, že ano?"

"Ano, Lena a já jsme spolu asi rok."

"Není obtížné udržovat takový vztah?"

Lydona generálův zájem očividně překvapil. "Ano, někdy může být. Ale ona má v Mideelu rodinu, která se o ni stará, a já se ji snažím navštěvovat, kdykoli můžu. Je to někdy náročné, ale stojí to za to."

"Ano, tohle slýchám i od jiných. Asi mi bude muset stačit jejich slovo. A vaše."

Jeho hlas zněl skoro smutně. Lydon už dříve poznal, že Sephiroth není takový bezcitný stroj na zabíjení, jak se o něm říkalo, a teď ho napadlo, jestli se mu právě nenaskytl hloubější pohled do Sephirothovy lidskosti. Osamělost. Nakonec, nikdo nebyl jako on, nikdo se nenacházel na stejné úrovni jako on, nikdo nemohl vědět, jak se cítí. Jak mohl někdo dokonce i tak pozoruhodný svým sebeovládáním nevnímat osten svého osamění?

"Jestli mi prominete, že to říkám," začal Lydon statečně, "nejste příliš mladý, abyste na to už rezignoval?"

"Je mi skoro dvaadvacet."

Lydonovi poklesla čelist a Sephiroth se smutně usmál. On i Angeal byli v programu tak dlouho a na tak vysokých pozicích, že si málokdo uvědomoval, jak mladí vlastně jsou. Začali vojenskou kariéru už v dětském věku, a tak získali zkušenosti daleko překonávající jejich vrstevníky. Angeal vždycky vypadal starší a Sephirothova legenda odolávala takovým nepodstatným lidským faktorům, jako je datum narození.

"To je v pořádku," řekl z laskavosti vůči Lyndonovu bezhlasému ohromení. "Každého to překvapí."

"Takže máte ještě spoustu času," vzpamatoval se Lydon. "Jestli mi ještě jednou prominete, pane, myslím, že byste měl míň problémů někoho si najít než... hm... kdokoli jiný."

"To není v nich. Je to ve mně. Chybí mi jisté lidské schopnosti," vysvětlil Sephiroth, užaslý, že vůbec o takových věcech mluví, i kdyby jen s jedním ze svých Prváků.

"Znám spoustu lidí, kteří si to myslí, pa-... Sephirothe. Ale vidím, my všichni vidíme, jak se o nás staráte. Víme, že vám na nás záleží, a to je velice lidská věc. Ta pravá osoba pro vás se určitě objeví. A to, že do té doby budete sám, neznamená, že je s vámi něco špatně. Ehm, pane."

Sephiroth ukrýval svůj mírný úsměv za záclonou stříbřitých vlasů a zdálo se, že neustále vrhá kradmé pohledy na něco na druhé straně místnosti. Nakonec se přiměl podívat na poručíka a ladným pohybem ukázal na prázdné lahve u svých nohou.

"O tom nic nevím. Zdá se ale, že jsem imunní vůči alkoholu, přesně jak jsem předpokládal. Ostatní budou velmi zklamaní."

Lydon se zasmál. "Prostě snesete víc než my. Přinesu vám další láhev."

K Hitchcockově skupině se připojil poručík Matheson, nový Prvák, věkově bližší Zackovi než ostatním. Přivítal se se Zackem a objal ho jednou paží kolem ramene, díky alkoholu a družné náladě bezpochyby přátelštěji než obvykle. Zack opětoval jeho úsměv, ale nepřivinul se k němu blíž, aniž se ovšem pokusil z jeho sevření osvobodit. Angeal stále přihlížel, ale neměl důvod zasáhnout. Ani Sephiroth ho neměl, přinejmenším žádný rozumný, tak proč najednou pocítil touhu něco rozmlátit?

"Tak dobře."

--------------------------------------

Zackovi ve skutečnosti Mathesonova blízkost trochu vadila a snášel ji jen ze zdvořilosti a strachu, že kdyby projevil nelibost, mohl by přivést do rozpaků Angeala. Zack neviděl Sephirotha, ale věděl, že už tam někde je nebo brzy bude. Nechtěl, aby ho Sephiroth viděl stát vedle někoho tak důvěrně blízko, ačkoli mu bylo jasné, že Sephirothovi to bude s největší pravděpodobností naprosto lhostejné, pokud si toho vůbec všimne.

"Hej, Angeale!" ozval se nejistý hlas.

"A jéje," zamumlal Matheson směrem k Zackovi. "Zdá se, že Welman usilovně nasával junonskou brandy."

"Nebude se chtít s Angealem poprat, že ne?"

"Pochybuju. Když se Welman ožere, chová se jako idiot, ale ne jako sebevrah. Ale možná bys měl pro všechny případy zůstat u mě."

"Eh, díky, ale to je v pořádku," řekl Zack rychle a s úsměvem od Mathesona odstoupil.

"Určitě to bude dobré. Půjdu se podívat."

Zack přešel k Angealovi a zjistil, že Welman je opravdu dost opilý, což pro člověka s jeho úrovní maka v organismu nebyla snadná věc. Oči se mu leskly a zadrhával v řeči, když Angealovi předával balíček zabalený v pestrobarevném papíru. "Šťastný Slunovrat. Zacku, to je dobře, určitě to budeš chtít taky vidět."

"Děkuji," řekl Angeal a přijal dárek.

"Je to něco, co ho přiměje, aby s ním byla větší legrace?" poškádlil Angeala Zack a vyhnul se lehkému pohlavku.

"Je to něco pro vás oba," uchechtl se Welman a podivně na ně zamrkal. "No tak, Angeale, otevři to."

Skupinka, která je pozorovala, se připojila k jeho výzvě, zvědavá, co se v balíčku ukrývá. Angeal spíše rezignovaně než dychtivě roztrhl papír se vzorem cesmínových věnečků.

"Vsadím se, že doufá, že to budou uspávací šipky," zasmál se velitel Dawson a rozčechral Zackovi vlasy.

"To teda nebylo hezké," postěžoval si Zack trucovitě.

Stržený papír odhalil hladkou bílou krabici. Angeal z ní trpělivě sňal víko a v následujícím okamžiku se mezi všemi přihlížejícími rozhostilo šokované ticho. Angealovy oči se zúžily a zezelenaly; pohlédly nejdřív na Zacka a rozhořely se ještě jasněji, když Angeal zaregistroval chlapcův zhrozený výraz, než se zaměřily na svůj cíl. Je velice pravděpodobné, že opilecky se usmívající poručík Welman si vůbec neuvědomil, co ho to vlastně zasáhlo.

--------------------------------------

Střízlivě se mračící Sephiroth právě odložil prázdnou láhev wutaiského piva, když ho neobvyklý hluk přiměl vzhlédnout. V prvním okamžiku ho napadlo, že se asi opravdu opil, protože to by dávalo větší smysl než Angeal prohazující poručíka Welmana oknem.

Zatímco Lydon stejně jako ostatní zíral v němém šoku, Sephiroth vyskočil na nohy a vzápětí byl u rozbitého okna. Pohledem ven se ujistil, že jeho Voják je stále naživu - na zabití nebo alespoň trvalé zmrzačení Vojáka První třídy bylo třeba pádu z výšky větší než pětadvacet metrů. Kupodivu se nikdo z přítomných nehýbal, všichni tam jen stáli a vyhýbali se vzájemným pohledům.

"Hitchcocku, zavolejte záchranku," nařídil Sephiroth a v duchu si řekl, že si bude muset promluvit s Angealem, přestože očima pátral po Zackovi.

"Ano, pane." Hitchcock nevypadal, že by obzvlášť spěchal.

Místností se rozlehl pohoršený šepot. Sephiroth jej ignoroval a zamířil zpátky k oknu, odkud vyhlížel Fair, otočený zády ke generálovi. Vedle stál Angeal, klidně jako vždycky, ale z očí mu vyprchávala zelená barva maka a temně se mračil.

"Ty prostě všechno řešíš jedním způsobem, že jo?" zeptal se ho Zack suše hlasem zastřeným a tišším než obvykle. "Nejdřív Atsui, teď -"

"Přežije to a poučí se ze své chyby," řekl Angeal odměřeně, ale v očích se mu zračila starost, když se díval na svého žáka. "Ale ty by sis pravděpodobně ze mě v takovýchto případech neměl brát příklad."

Fair neodpověděl.

"Pojď odtamtud, Zacku. Jsi v pořádku?" Angeal vzal Zacka za paži a odtáhl ho od rozbitého skla. "Štěně."

"Jsem v pořádku," zamumlal Zack a konečně zvedl oči k Angealovi, ale vlasy spadlé do obličeje zabránily Sephirothovi vidět jeho výraz. "Já jsem věděl, že ta přezdívka nakonec způsobí potíže."

"Pochybuju, že si z ní většina lidí vydedukovala to, co Welman. A jestli si tu dedukci rychle neopraví, tak to pro něho příště nedopadne tak dobře jako dneska."

Zack zasténal, Angeal ho pohladil po vlasech a nepříjemný pocit, který jeho gesto vyvolalo, vytrhl Sephirotha z mlčení. "Veliteli. Pochopil jsem správně, že jste právě vystrčil svého druha ve zbrani z okna?"

"Vyhodil, přesněji řečeno. Ano."

"Doufám, že jste k tomu měl velmi dobrý důvod."

Angeal se ohlédl na Zacka, který ukryl tvář do dlaně. "Možná bychom to měli probrat v soukromí, Sephe."

"Probereme to přímo teď a tady."

Angeal s podrážděným povzdechem zvedl odhozenou bílou krabici a nastavil ji Sephirothovi, který si prohlédl její obsah, ale nebyl z něj nijak moudrý. Miska, patrně určená ke krmení nějakého domácího zvířete. Čelenka, k níž byly připevněny vztyčené chlupaté uši. Hladký válcovitý předmět, k jehož jednomu konci bylo připojeno něco, co vypadalo jako ocas. Černé kožené vodítko. Obojek s psí známkou, na níž bylo vyryto ´Zack´. Sephiroth vzhlédl a zmateně se zamračil.

"Ty máš psa jménem Zack?"

Angeal náznakem převrátil oči a kratičkým pohybem hlavy ukázal na svého žáka. Sephiroth se znovu podíval na chlupaté uši a kolík připevněný k ocasu. Protože jeho vlastní sexuální zkušenosti byly upřímně řečeno dost krotké, chvilku mu trvalo, než si uvědomil, k čemu měly tyto předměty sloužit.

"Aha. Už chápu."

"Sephe, ať bude tvoje rozhodnutí jakékoli, přijmu ho." řekl Angeal tiše. "Ale byl bych rád, kdybys z toho vynechal Zacka."

Angeal se nesnažil ospravedlnit své chování, ani se nestaral o to, co udělá generál. Jeho pozornost byla stále upřena na Zacka, který stál vedle něho se sklopenou hlavou a tváří ukrytou v dlani. Sephiroth by rád věděl, co se Angeal pokoušel uvidět, a jestli si Angeal taky všiml, že Fair zabírá méně místa než obvykle. Zdálo se, jako by se scvrkl ve snaze být co nejméně nápadný.

"Stalo se mu něco?" zeptal se Sephiroth Angeala šeptem.

"Je to pro něho trapné a bolestivé, Sephe. Štěně, to je v pořádku."

Zack konečně nechal paži klesnout k boku a ukázal tváře lehce zabarvené do růžova a oči zachmuřeně upřené na podlahu. V obličeji měl výraz, který Sephiroth znal, který si pamatoval z tréninkové místnosti, kde Zack vyznal lásku domnělému hologramu a v jeho milých modrých očích se leskla vlhkost a krásná tvář vypadala tak nešťastně, že Sephirotha ještě teď zabolelo u srdce, kdykoli si na to vzpomněl. Tak vypadaly bolest a trpkost na tváři, na které se nikdy neměly objevit, a teď je tam Sephiroth viděl znovu. Všechna jeho kontrolovaná a vzdálená nespokojenost s Angealem se okamžitě přenesla na Welmana. Najednou byla mnohem méně kontrolovaná a vzdálená, proměnila se v hněv smíšený s oním dřívějším nepříjemným pocitem a stala se něčím, čemu nerozuměl.

Angeal opět hladil chlapce po vlasech a tentokrát to Sephirothovi nevadilo, protože věděl, že to Faira uklidňuje. "Je mi to líto, Štěně."

"Vždyť za to nemůžeš. Ale opravdu moc nepomáhá, když se takhle chováš."

"Jak?"

"Jako žárlivý milenec."

Angeal zavrtěl hlavou. "Nesmysl."

"Já to vím a ty to víš, ale lidi si to očividně vykládají jinak."

"Jeden člověk," opravil ho Angeal.

"Ha," zasmál se Zack nevesele, "ty si myslíš, že Welman byl první, kdo -"

"Obtěžoval tě kvůli tomuhle ještě někdo jiný? Kdo?" dožadoval se Angeal.

"Neřeknu, ty bys je jinak shodil do výtahové šachty nebo tak něco."

"No, my známe pravdu. Zvrhlá představivost jistých individuí není náš problém."

"Nemohl jsi ho třeba jenom seřvat nebo něco? Musel jsi ho zrovna zmrzačit?"

"Možná jsem to trochu přehnal," připustil Angeal. "Lituji toho. Nemyslel jsem, nebo spíš nemyslel jsem na to, co dělám."

"Myslel jsi na mě?" uhádl Zack a konečně se aspoň nepatrně usmál. Přistoupil blíž a tentokrát to byl Angeal, kdo ho objal, a Zacka vůbec nezajímalo, kdo se na ně dívá a co si myslí. "Díky. Ale vážně, měl by ses trochu krotit."

"Žárlivý," řekl Sephiroth tiše sám pro sebe, zatímco je upřeně pozoroval. "Ten pocit byl... žárlivost."

"Já nejsem žárlivý, Sephe, a nejsem jeho milenec," zamračil se na něho Angeal.

"Jo, to by bylo strašidelné. Bez urážky, Angeale."

"Neurazil jsi mě, Štěně." Angeal se podíval na svého nejbližšího přítele, který vypadal, že je pohroužený do svých myšlenek. "Tak jaký je rozsudek? Vyhnanství do Severního Kráteru?"

"Ublížil jsi Welmanovi," řekl Sephiroth pomalu, "protože ti záleží na Fairovi a on byl rozrušený?"

"Ano. Jednal jsem z okamžitého popudu. Ne že by to byla nějaká omluva, ale občas je těžké odolat."

"A teď se cítíš líp?" Angeal přikývl a Sephiroth přenesl pohled na Zacka. "A ty, Faire?"

"Už je to dobré, pane," řekl Třeťák tiše, znovu lehce zrůžověl a odstoupil trochu od svého učitele. "Prosím, neposílejte Angeala do Severního Kráteru. Anebo jestli jo, tak mi aspoň dovolte jít tam s ním."

"To není prostředí pro štěně," řekl Angeal s úsměvem. "A kromě toho, co kdyby tam někdo zase měl nějakou nevhodnou poznámku? Z vrcholu Severního Kráteru k jeho úpatí je to pořádná výška. Opravdu chceme riskovat něčí vážné zranění?"

"Už zase zapomínáš ovládat svůj smysl pro humor. Co kdybychom tu krabici zahrabali někam, kde ji nikdo nenajde?" zeptal se Zack.

"Hm, já nevím. Myslím, že bys mi nepůsobil tolik problémů, kdybych ti mohl pohrozit obojkem," poškádlil ho Angeal.

"Víš, a to je přesně to, kvůli čemu si o nás lidi dedukují nesprávné věci."

"Lidi si o nás můžou dedukovat, co chtějí."

"Dokud je neprohodíš oknem nebo neshodíš z Da Chaovy sochy, jsi chtěl dodat. Hele, kam jde Sephiroth?"

"Nevím. Sephe?"

Generál s taseným Masamunem v levé ruce mířil cílevědomými kroky k východu. Když ho dostihl Angealův hlas, otočil k němu tvář s jiskřícíma očima a klidným, odhodlaným výrazem člověka, který po krátkém vnitřním boji dospěl k nezvratnému rozhodnutí. "Je to jen šest pater," řekl na vysvětlenou. "Určitě je ještě naživu." A byl pryč.

"A do prčic," zaklel Angeal a rozběhl se za ním, nejistý, nakolik to Sephiroth myslel vážně. Na sto procent, byla jediná bezpečná odpověď.

Zack, kterého vývoj událostí rozveselil a pobavil, ho dohonil. "Je Sephiroth na oslavách Zimního slunovratu vždycky takhle zajímavý?"

"Ne. Obvykle je to utrpení jen ho sem dostat."

"Hm. A jak to, že letos nebylo?"

Angeal neodpověděl. Přemýšlel nad tou samou věcí.