Dovádění

Angeal Hewley, výkonný až za hranici lidských schopností, byl ze sprchy venku sotva pár minut a vzduch na klimatizované chodbě chladil jeho ještě vlhkou kůži. Byl to příjemný pocit po týdenním průzkumu v oblasti Costa del Sol. Spousta jeho mužů považovala tuto misi díky slunci a teplému počasí napůl za prázdniny, ale Angeal nikdy neměl horko příliš rád. Bylo dobré být zpátky v mírnějším podnebí Midgaru, doma, kde na něho čekali přátelé a povinnosti. Ten, k němuž právě mířil, patřil do obou těchto kategorií a Angealovi chyběl víc, než by byl kdy ochoten nahlas připustit.

Když došel ke správným dveřím, zaklepal a odpovědělo mu veselé: "Je otevřeno!" Bylo zvláštní, že Zack nepřišel otevřít osobně, a ještě zvláštnější, že se na něho radostně nevrhl, jakmile Angeal vstoupil dovnitř. Stalo se mu něco? Ne, ne, to by už o tom věděl. Jeho kolegové z První třídy vždycky Zacka hlídali, když byl Angeal pryč, trénovali s ním a vůbec dávali pozor, aby se nedostal do nějakého problému.

"Je v pořádku, Angeale," řekl mu velitel Hitchcock během posledního telefonního hovoru, kdy střídavě útrpně vzdychal a pobaveně se ušklíbal. "Nic nevyletělo do vzduchu, nikdo nepřišel k úrazu a pamatoval jsem na to, abych ho pravidelně venčil."

Hitchcock netušil, že u Angeala už dávno nešlo jen o přehnanou starostlivost (i když, upřímně řečeno, o ni taky). Znepokojovalo ho, že musel nechat Zacka a Sephirotha samotné bez toho, aby působil jako jejich prostředník, ačkoli Zack se určitě poučil z nešťastné události s plyšovým bandersnatchem a ze Sephirothova chování na oslavě Zimního slunovratu se dalo usuzovat, že Zackovi z jeho strany nehrozí bezprostřední nebezpečí. Možná mezi nimi dokonce přece jen vznikne přátelství, což by bylo dobré pro oba. A přesto… Sephiroth už několik měsíců působil roztržitým dojmem, dokonce tak dalece, že toho Hojo využil jako záminku k provedení testů. A Zack, který se stal předmětem uznalých pohledů a zastřených narážek nejméně u poloviny všech, kdo se s ním setkali, zůstával k tomu všemu nevšímavý. Angeal měl skličující pocit, že si mladík nechce začít s nikým menším než Sephirothem, a taková věc prostě nebyla možná.

A kde ten kluk vlastně vězel? Příbytky Vojáků Třetí třídy nebyly velké, ale dveře do ložnice byly otevřené a z koupelny by Zack nevolal. No, možná ano.

"Štěně?"

"Tady! To je super, že už jsi zpátky, začínal jsem se hrozně nudit. Po tom, co jsi provedl Welmanovi, se mnou Prváci nechtějí trénovat, bojí se, že jim ublížíš, kdyby se mnou zacházeli moc tvrdě…"

Angealovy rty se zvlnily v lehkém úsměvu, když šel po hlase za pohovku. Zackovo blábolení ho občas rozčilovalo, ale po té krátké době, co byl bez něj, zjistil, že by mu chybělo, kdyby o ně někdy v budoucnu přišel. A jakmile se ocitl v zorném poli svého studenta, vzhlédl k němu Zack se zářivým úsměvem z podlahy, kde seděl, a Angeal se chystal mu úsměv oplatit, když si všiml, co sedí vedle Zacka s pohledem rovněž zvednutým k novému příchozímu.

Štěně. Skutečné psí mládě s čokoládově hnědou srstí a světle modrým obojkem. Zvědavě naklonilo hlavu na stranu, ale zůstalo sedět na místě, kde očividně naslouchalo Zackovi s mnohem větší trpělivostí, než by dokázala většina lidí. Zack velmi dobře věděl, že Vojáci - věčně zaneprázdnění výcvikem nebo plněním rozkazů a jejichž povinností bylo být neustále v pohotovosti a připraveni na cokoli - nebyli zrovna ideálními chovateli domácích mazlíčků. Opravdu se tak nudil, že na tohle zapomněl?

Velitel ukryl tvář ve velké dlani, nikoli z rozmrzelosti nebo zklamání, ale aby skryl pobavený úsměv, který nedokázal potlačit. Scéna před ním byla tak rozkošná, že pohnula dokonce jím, strohým mužem, který neměl sklony k sentimentalitě. Štěně a jeho štěně seděli naproti sobě a oba se dychtivě a rozverně dívali vzhůru na něho. Na jeden kratičký šílený okamžik Angeala napadlo, že by tento obrázek mohl použít na přání k příští oslavě Zimního slunovratu. To by určitě neposílilo dohady ohledně jeho a Zackova vztahu, vůbec ne, ani náhodou.

A k čertu. Zack sklonil hlavu se skleslým výrazem, jaký obvykle nasadil, když v něčem selhal. Pes zřejmě vycítil změnu jeho nálady a s tichým zakňučením ho šťouchl čenichem do nohy.

"Nezlobím se na tebe, Štěně," ujistil ho Angeal rychle a okamžitě musel začít předstírat, že si dlaní zamyšleně mne obličej, protože oba okamžitě vzhlédli a v tom okamžiku se vrátil onen pocit "aah" a záblesk možného námětu na slunovratový pozdrav. Co by tam napsal? Možná něco přehnaně sebeobranného jako ´Ať jsou vaše svátky veselé a NAPROSTO PLATONICKÉ! ´. Prváci by z toho byli hotoví. Zane možná až moc.

"Co je… tohle?"

"To je pes," převrátil Zack oči.

"Opravdu si myslíš, že se dokážeš postarat o domácí zvíře?"

"Ale on není můj! Našel jsem ho dole u jednoho z cvičišť, vypadal opuštěný a vystrašený, tak jsem ho tam nemohl jen tak nechat."

To mu Angeal nemohl vyčítat, on sám by v takovém případě udělal totéž. "Má obojek, určitě někomu patří."

"Já vím, ale na známce není jméno majitele. Ptal jsem se tam kolem, ale nikdo nevěděl, čí by mohl být. Neměj strach, už jsem poprosil Adamse a Godella, aby rozvěsili letáčky. Ale dokud nezjistíme, komu patří, budu se o něho starat já." Zack se sklonil, aby otřel nos o studený vlhký štěněčí čenich, a zasmál se, když byl olíznut. "Že ano? Budeme si spolu hrát, ty šwadké wožtomilé - "

"Zacku."

Pro dobrou Gaiu, už zase vzhlédli oba najednou, ale Angeal tentokrát udržel přísný výraz. "Říkal jsi, že má známku. Je na ní něco?"

"Jen jeho jméno."

"A to je?"

"He he, já bych ti ho řekl, ale ty bys mi nevěřil."

Angeal se s povzdechem posadil na koberec, aby se sám podíval. Pes vypadal potěšen pozorností, jaké se mu dostalo, a bez vyzvání nebo dovolení se okamžitě vyškrabal na jeho klín. Bylo to, jako by nějaký karmický zákon proměnil metaforu v doslovnou skutečnost. Aspoň že jeho štěně nikdy neprojevilo touhu očichat mu rozkrok.

Nebylo zrovna jednoduché přimět zvíře, aby zůstalo chvilku v klidu (když nic jiného, alespoň mám talent na dávání příhodných přezdívek,pomyslel si Angeal), ale nakonec se mu povedlo otočit mosaznou známku a přečíst, co tam bylo napsáno. Jedno slovo, čtyři písmena v kombinaci, která byla zároveň prokletím i požehnáním a důkazem, že bohové jsou šílenější než Zane a Hojo dohromady. Angeal se podíval na Zacka, který se usmíval jeho překvapení.

"Divné, co?"

"Zacku."

"To myslíš mě, nebo jeho?"

"Štěně."

"Hm, pořád ten samý problém."

Angeal se na okamžik zamyslel, jestli by nebylo pozdě na to vrátit se na Costa del Sol. "Faire, máme dneska trénink. Co máš v úmyslu udělat s tím zvířetem? Nechat ho tu samotného? Já nemám dobrý pocit, když musím nechat samotného tebe."

Zack se zakabonil, ale jeho nezničitelná dobrodušnost změkčila výraz do lehce trucovitého zamračení. "Jistěže ne. By se tu sám bál."

"Nemůžeš ho vzít do tréninkové místnosti. Lazarda by klepla pepka."

"Nedělej si starosti! Mám to vymyšlené!"

Štěně, které nemluvilo, spokojeně spalo s hlavou položenou na Angealově koleni. Na rozdíl od Angeala nevědělo, jak zřídka to, co začalo těmito slovy, skončilo dobře.

Zackovi se v uplynulých měsících s výcvikovými programy dařilo, obzvlášť když na něho Angeal - věrný svému slibu - přestal posílat Sephirothův hologram. Dokonce ani laserový scénář už pro něj nebyl tak náročný, aby ho Angeal musel pečlivě hlídat a být připraven zasáhnout. Samozřejmě v tomto okamžiku neměl velitel Hewley příliš náladu zachraňovat svého obtížně zvladatelného studenta. Právě teď se měl nacházet tam uvnitř a hodnotit pokroky řečeného studenta, ne…

"Neměj strach," řekl mu Zack vesele cestou dovnitř. "Můžeš si pak přečíst zprávu nebo se podívat na videozáznam. Nakopu pěkných pár zadků, uvidíš!"

Angeal cítil podobné nutkání. Jak se on - uznávaný, obdivovaný, nejobávanější hned po Sephirothovi - nechal ukecat k tomu, aby stál tady na chodbě se spícím štěnětem v náručí? Měl zvířata rád, dokonce velmi, a litoval, že mu časově náročná práce nedovoluje pořídit si nějaké vlastní. Ale tohle, tohle bylo absurdní. Kdykoli může někdo projít kolem a získat další důkaz toho, že velitel Hewley je velké dobrotisko, které obětuje svoji pověst ve prospěch rozmarů sedmnáctiletého kluka.

Blížící se kroky. Jistě, proč ne? Byl to velitel Dawson, Prvák s pískově hnědými vlasy a pověstí nemilosrdného válečníka na bojišti a laskavého člověka mimo něj. Angeal Dawsona dobře znal a měl ho rád, protože oba sdíleli málomluvnost a smysl pro suchý humor, a tak spolu vždycky dobře vycházeli. Aspoň to bylo lepší než Hitchcock, který by asi už běžel pro foťák.

"Nazdar Angeale, ahoj Zacku." Zdálo se, že Dawson půjde dál, ale on se náhle zastavil a podíval se na svého kolegu, pak na psa a zase zpátky. "Fajn, nevím, jak jste to udělali, ale nezdá se ti, že to vy dva s tou přezdívkou už trochu přeháníte?"

"To není Zack," zavrčel podrážděně Angeal, a když štěně uslyšelo svoje jméno, probudilo se a zaštěkalo. "No, je a není."

"Heh?"

"Ten pes se jmenuje Zack, akorát to není - "

"Tvůj Zack. Aha." Dawson přikývl a přistoupil blíž. Nechal štěněti očichat ruku a pak ho poškrábal za ušima. "Ááá. Na to, že jsi tak vážný chlapík, přitahuješ roztomilost jako magnet."

"To jsem ale šťastlivec," řekl Angeal suše.

"Ale proč jsi ho pojmenoval Zack? Nebudeš v tom mít zmatek?"

"Zmatek už v tom je a já jsem ho nepojmenoval. Není můj, Zack ho našel a trvá na tom, že se o něho bude starat, dokud se nenajde majitel."

"A lidský Zack je …?"

"V tréninkové místnosti."

"A ty tady děláš štěněčí chůvu." Dawson se usmál. "No, aspoň s tím už máš zkušenost."

"Jaké výhrůžky bude zapotřebí, abych si zajistil tvoje mlčení?"

"Já nic neřeknu. Ale víš, Angeale, myslím, že spousta Vojáků tě má ještě radši, teď když tě poznali i z té jemnější stránky. Ale asi by nebylo dobré, kdyby se o tom dozvěděli nepřátelé Shinry."

"Díky, Dawsone," řekl Angeal tónem naznačujícím, že by rád tuto konverzaci ukončil.

"Není zač. Uvidíme se."

"Počkej ještě." Angeal ztišil hlas. "Nezdál se ti Sephiroth tak nějak… zvláštní, v poslední době?"

"Jak zvláštní?"

"Jakkoli."

"A v jaké poslední době?" ptal se Dawson dál.

"Řekněme, pět nebo šest měsíců."

"Hmm. Možná trochu roztržitý. A pak tam byla ta věc, jak o Zimním slunovratu málem zabil Welmana? Co to vlastně mělo znamenat? Chápu, že ty jsi byl rozzuřený, ale kdybys Sephirotha nedržel a nehučel do něho, tak myslím, že by toho chudáka dorazil." Dawson se zatvářil zamyšleně. "Možná že už naše chování napodobuje, místo aby jen pozoroval?"

"Možná," řekl Angeal pomalu, zatímco si celou událost v duchu přehrával. Sephiroth pak vypadal zvláštně, jako by ho šokovalo něco, co si právě uvědomil. Dal rozkaz, aby o Welmana bylo postaráno, a beze slova odešel; dokonce zavrtěl hlavou i na Angealovu nabídku, jestli si nechce promluvit. "Nebo jednal instinktivně, stejně jako já."

"Heh?"

"Všiml sis nějakých změn v jeho chování?" Angeal znal Sephirotha lépe než kdokoli jiný, ale někdy ostatní Vojáci postřehli něco, co jemu uniklo.

"No, ten den po oslavě… ty jsi tam nebyl, že ne?"

"Ne, byl jsem se Zackem celý den ve městě. Co se stalo?"

Dawson vypadal zdráhavě; zřídka býval sám od sebe tak hovorný. "Sephiroth vyzval Hitchcocka na cvičný souboj. Viděl jsem jeho část a Sephiroth se nedržel zpátky, jak to obvykle dělává. Znáš Hitchcocka, nevzdal by se, ani kdyby byl na hadry. Už jsme chtěli zavolat Levinovi, ať zfixluje nějakou naléhavou záležitost nebo něco, ale pak se Sephiroth zarazil, jako by si uvědomil, co dělá. Použil na Hitchcocka Uzdravení 2, omluvil se - opravdu se omluvil - a zavřel se na celý zbytek dne do kanceláře."

To byla překvapivá novina. Že se Sephiroth vůbec přestal ovládat, ale také že se jeho terčem stal Hitchcock, jeden z nejstarších Vojáků, kterého si Sephiroth vždycky vážil a měl ho rád.

"Myslíš, že s ním není něco v pořádku?" zeptal se Dawson nervózně.

"Nevím. Nevím, co by na něho mohlo takhle působit - "

Zack vyrazil ze dveří tréninkové místnosti; v ruce mával drahými brýlemi na vidění virtuální reality, zatímco se při chůzi pohupoval na špičkách, a jak se dalo čekat, okamžitě spustil: "Angeale, Angeale, zvýšil jsem si úroveň! Jo! Počkej, až uvidíš záznam, byl jsem absolutní jednička! Á, ahoj, Dawsone! Už ses seznámil s druhým Zackem?"

Dawson přelétl pobaveným pohledem mezi rozzářeným Zackem a zdráhavě se usmívajícím Angealem a přikývl. "Už ano."

Pes se už dychtivě dral ke svému vrátivšímu se příteli. Zack opatrně vzal svého jmenovce z Angealovy náruče a přivinul ho k sobě. Jeho energie nakazila i štěně, které začalo mávat ocasem a horlivě mu olizovat tvář.

"Nezlobil jsi Angeala? On není zlý, ne ne, on jen rád předstírá, že je větší bručoun než ve skutečnosti. Škoda, že jsem si tě nemohl vzít s sebou dovnitř, abys viděl moje velkolepé vítězství! Víš, že máš stejné jméno jako budoucí hrdina? Ano, máš, ano, máš, ano…"

Dawson se obrátil se shovívavým úsměvem k Angealovi, který zvedl oči k nebi. "Zacku, takhle to dál nepůjde."

"Co?"

"Nemůžeš trénovat a zároveň se starat o to zvíře. Najdu nějakého Třeťáka, který má dneska volno, a dám mu za úkol ho hlídat a taky dohlédnu, aby se letáčky s oznámením o jeho nálezu dostaly do všech oddělení."

"Ale…" Zacka jeho návrh očividně zarmoutil. "Neznáme všechny Třeťáky, co když vybereš nějakého sadistu?"

"Velitel Hitchcock je zná, proberu to nejdřív s ním."

"Ale… on je určitě už tak vyděšený, že se ztratil pánovi, nemůžeme ho dát někomu úplnému cizímu! Vsadím se, že ať je to kdokoli, určitě byl pryč jen dneska, takže uvidí některý z letáčků a - "

"Zacku," řekl Angeal tak přísně, jak dokázal.

Mladík se úplně zhroutil do sebe. Ramena mu poklesla, svěsil hlavu a ukryl nešťastný výraz za černými vlasy, které mu spadly do obličeje. Štěně opět vycítilo jeho smutek a tiše zakňouralo. Zack si ho přitiskl k hrudi a konejšivě ho pohladil, i když bez větší dávky energie.

"Ano, pane," řekl tak neutrálně, jak dokázal, a patrně si ani neuvědomil, jak odzbrojující bylo pro Angeala, když ho tak nazýval. "Můžu si ho aspoň ještě chvíli podržet, dokud se zase neuklidní? Prosím?"

"Jistě," odpověděl velitel okamžitě poněkud zastřeným hlasem. To, co dělal, bylo to nejlepší pro Zackův vývoj jako Vojáka, ale Angeal se v té chvíli nenáviděl.

Byl na Zacka příliš měkký a věděl to, přestože předstíral pobouření, kdykoliv někdo opatrně přednesl tentýž názor. Zackovy pokroky do doby, kdy začali pracovat spolu, byly zárukou toho, že by žádná podobná stížnost nebyla brána vážně, a Zack sám vykládal každému, kdo byl ochoten poslouchat, že Angeal je "nejlepší učitel na světě". Ale Angeal si myslel, že zná pravdu - chlapcův úžasný talent a téměř neuvěřitelný potenciál by se rozvinul pod vedením jakéhokoli schopného učitele. Jeho hlavním příspěvkem k Zackovu růstu nebyly instrukce, nýbrž stálá zásoba přátelství, důvěry a podpory, kterou svému studentovi poskytoval. Dovoloval Zackovi, aby zůstal svým dětinským hopsavým já, jak jen to bylo možné, zatímco jiný učitel by možná rozdrtil onoho radostného ducha, aby získal co nejvíc z neuvěřitelného Vojáka, jímž se Zack stával. Angeala občas napadlo, že se Zacka ujal hlavně z toho důvodu, aby ho zachoval takového, jaký byl.

Angeal si zamnul čelo, ačkoliv to bylo srdce, co ho bolelo. Už tak Zacka dost rozmazloval. Jak to bude vypadat, až se stane Prvákem a bude muset spolupracovat s muži, kteří si zvykli vidět v něm mazlíčka, a ne spolubojovníka? Co když se Angealovi něco přihodí a Zack nebude schopen stát na vlastních nohou, protože si zvykl, že ho vždycky podpírá někdo jiný? Musí být přísnější, obzvlášť před jejich kolegy, ale pak Zack falešně zakašlal, aby zamaskoval tiché popotáhnutí nosem, a Angeal stočil pohled na mladíka, sedícího schlíple na podlaze. Jeho srdce se po Genesisově smrti uzavřelo všem kromě Sephirotha - byla to jediná obrana proti bolesti, jakou dokázal najít - a možná byl blázen, když do něj vpustil někoho, komu se dalo tak snadno ublížit, ale už se stalo.

"Angeale."

Podíval se tázavě na Dawsona, který pevně zavřel oči, přitiskl si ruce k uším a odešel. Angeal vypustil z úst dech, který zadržoval, a pomyslel si k čertu s budoucností a vhodností a vším ostatním, co ho nutilo přivádět jeho štěně k slzám. Klekl si a odhrnul pár pramenů vlasů ze sklopených očí.

"Štěně."

"Které?" zeptal se tlumený hlas.

"Moje."

Zack vzhlédl a slabě se usmál. Bledě modré oči byly vlhké a odstínem se blížily k tyrkysu, což se vždycky stávalo následkem silných emocí, ale slzy z nich nekanuly. Angeal uhladil černé vlasy dozadu a Zack kvapně zamrkal, aby zamaskoval, jak blízko měl k pláči. Nebo jak blízko měl k předstíranému pláči. Ten kluk dokázal být tu a tam pěkně manipulativní.

"Promiň, Angeale."

"Není to tvoje vina. Asi jsem tě v té neposlušnosti svým způsobem povzbuzoval. Říkal jsi, že sis zvýšil úroveň?"

"Mhm."

"Velmi dobře. Myslím, že by to tedy pro dnešek stačilo. Třeba by si ten druhý Zack chtěl chvíli hrát venku, zatímco budeme čekat na jeho majitele."

"Ty myslíš…" Zackova tvář se rozzářila oslnivým úsměvem, jako když slunce vykoukne z mraků. Ovinul paži kolem Angealovy šíje a rázně ho k sobě přivinul. "Jsi vážně nejlepší!"

Bylo to objetí a bylo to na veřejnosti. Na druhou stranu se tam nikdo jiný nenacházel a jeho srdce se už cítilo mnohem lépe. K čertu s tím. Opětoval Zackovo objetí a nepřestal ho objímat, dokud nepřestal sám Zack.

"Tak fajn, utíkej pro to! Ale ne, hlupáčku, tamhle to je! Počkej, já ti to ukážu…"

Přestože se smířil s tím, že podlehl Zackovu přání (jaké překvapení!), zatoužil Angeal, aby si vybrali odlehlejší místo. Zack nikdy nevypadal, že by ho zajímalo, co si o něm lidi myslí (i když Angeal měl podezření, že ve skutečnosti tak nevšímavý nebyl), a vůbec mu nevadilo, že každý, kdo se ocitne na tomto velmi rušném nádvoří nebo v jeho okolí, ho uvidí, jak hází klacík štěněti, které očividně každých deset vteřin zapomnělo, o co v této hře vlastně jde.

"Vidíš, vezmeš ho do tlamy a přineseš mi ho zpátky, abych ti ho mohl znovu hodit. Připraven? Tak utíkej! Ne, už jsem ho hodil, nemám ho," smál se mladík.

Angeal si s sebou přinesl knihu, tlustý nezáživný svazek o historii Mideelu; držel ji otevřenou na klíně s nadějí, že nebude spojován se Zackovou dětinskou hrou. Jasně, jako kdyby někdo uvěřil, že on a jeho student čirou náhodou došli každý sám na totéž místo. Tu a tam se Voják nebo civilní zaměstnanec (zdálo se, že Zack zná každého) zastavil, aby prohodil pár slov nebo pohladil psa, a všichni vrhli rychlý pohled na Angeala, než pokračovali v cestě, a často se usmáli, obzvlášť ti, kdo znali Angeala tak dobře, aby věděli, jak blízký vztah má ke svému studentovi. Alespoň se Zack každého, s kým mluvil, svědomitě vyptával ohledně majitele psa a zatím ještě nezačal kňourat, aby jeho učitel přestal být nudný a připojil se k němu.

"Zdá se, že je wutaiské rasy," uslyšel neutrální hlas a ošil se. Tseng, skvělé, teď u toho budou i Turkové. "Ale asi je to kříženec."

"Nevíte, komu patří?" zeptal se Zack.

"Ne, ale poptám se ve svém oddělení."

"Já to zvládnu, jo," protáhl mladší arogantní hlas. "Pro tebe všechno, fešáku."

Angeal vzhlédl a přimhouřil oči. Reno, Zackův ´přítel´, který by očividně chtěl být něčím víc a mezitím nedokázal s jeho štěnětem strávit ani dvě minuty, aniž by ho nedostal do nějakého průšvihu. Angeal chtěl, aby Zack trávil víc času se svými vrstevníky, protože toho neměl dost, ale od té události s Heideggerem dal Renovi, Tsengovi i samotnému Zackovi jasně najevo, že si nepřeje, aby se ti dva stýkali. Ze všech lidí, kteří by neměli být nalákáni na to, aby vypili kávu vylepšenou projímadlem, se Heidegger nacházel na jeho seznamu na prvním místě. Následkem celého incidentu přišla Shinra o tři uklízečky, jejichž právníci na ní pak vymohli zaplacení nákladů na terapii.

"Takže on se taky jmenuje Zack?" Tón Tsengovy otázky neprozrazoval žádnou emoci kromě zvědavosti.

"Mhm-hm." Zack se podíval na Rena, který si dřepl, aby mohl pohladit štěně. "Chceš se s ním pomazlit?"

Zrzek se potměšile ušklíbl. "Hm, co říkáte, šéfe, můžu se se Zackem pomazlit já, nebo chcete vy?"

Tseng se tajemně usmál a Angeal vyskočil na nohy dřív, než si uvědomil, co dělá. Nepřál si mít v Zackově blízkosti ani Tsenga, a to od té doby, co mu Zane (psychicky poněkud labilní, ale znalý staré wutaištiny) prozradil, co ve skutečnosti znamená přezdívka, kterou Tseng Zackovi dal. Angeal neměl a ani nechtěl mít právo mluvit Zackovi do jeho vztahů s jinými lidmi, ale zpronevěřil by se své povinnosti coby učitele a rádce, kdyby svého naivního studenta nechránil před špatnými vlivy.

"Však můžete nejdřív jeden a pak druhý," řekl nic nepostřehnuvší Zack s úsměvem.

Reno se chystal něco říct, ale blížící se stín zamračeného Angeala setřel úsměšek z jeho tváře. "Jo. Však nic nedělám, nekazím vaše vzácné štěňátko."

Tseng lehce plácl Rena po zátylku - bylo to jen diplomatické gesto, protože Turkové neměli povinnost prokazovat Vojákům úctu. "Ahoj, Angeale. Doufám, že naše špionáž ti byla na Costa del Sol užitečná."

"Byla, díky," řekl Angeal odměřeně.

Už to vypadalo jako začátek hezké dospělé konverzace, když samozřejmě Zack, který sebou plácl zpátky do trávy, zatahal Angeala za nohavici. "Angeale, chce si hrát s tebou."

Ano, druhý Zack začenichal kolem vojenské boty a pak se zakousl do tkaničky. Angeal se pokusil vymyslet vhodnou, důstojnou odpověď, a nepřišel na žádnou. Reno se ušklíbl a Tsengovi se na tváři opět rozhostil onen zatracený záhadný úsměv.

"Můžeme probrat pracovní záležitosti později," řekl uhlazeně. "Takový krásný den jako dneska se víc hodí ke hře se štěňaty."

"Já to slyšel," poznamenal Reno uznale s pohledem upřeným na nesprávného Zacka, ačkoliv mladík nevypadal, že by si toho všiml.

Tseng zpozoroval, jak se ve velitelových očích začíná hromadit zelená barva, usoudil, že je nejvyšší čas se rozloučit, a pokynul Renovi, aby odešel s ním. Angeal s rovným dílem úlevy a odevzdanosti odložil knihu, posadil se a hodil klacík, který mu Zack podal.

"Přines, hochu."

"To nebyla Renova vina, víš. To s Heideggerem. Nemusel mě nutit, abych mu pomohl."

"Já vím."

"Není to špatný kluk." Zack se zasmál. "I když je věčně na lovu. Gaio, nápadnější už snad ani být nemůže."

"Ty sis toho všiml?"

"Měj ve mě trochu důvěry, ano? Nejsem až takové tele."

"A co Kunsel?" zeptal se Angeal opatrně, zatímco bral od štěněte přinesený klacík a znovu mu ho házel.

"Co je s ním?" Zack se zkoumavě zadíval do Angealovy tváře a zamrkal. "Ty myslíš, že on - "

"Moc dobře to neskrývá. Je to milý chlapec. Inteligentní, schopný, přátelský."

"Chceš tím říct, že bych s ním měl začít chodit?"

"Chci tím říct, že byste se vy dva k sobě hodili," odpověděl Angeal neohrabaně. Neuměl moc dobře mluvit o takovýchto věcech.

"Chceš říct, že bych měl začít chodit s kýmkoli a vzdát se Sephirotha." Mladík si opřel bradu o dlaň a zasmušile se zadíval do prázdna. "Já vím, že je to beznadějné. Ale moje srdce to prostě nechce přijmout."

"Myslíš, že bys to mohl s někým aspoň zkusit? Třeba by to pomohlo."

"A co ty? Pokud tuhle část svého života nedržíš přede mnou v naprostém utajení, což by mě ani nepřekvapilo, ty taky nikoho nemáš."

"To je něco jiného."

"Kvůli Genesisovi?" Zack se provinile zavrtěl, když si všiml smutku, který naplnil Angealovy oči. "Podle toho, co jsi mi o něm řekl a jak jsi mi to řekl, bych soudil, že vy dva možná…"

"Byli jsme mladí," řekl Angeal po krátké pauze. "Nebylo to nic vážného. Ale mohlo být. Dokud nebudu mít v srdci prostor na to, abych mohl tímhle způsobem někoho milovat, bylo by ode mě nespravedlivé předstírat to s někým jiným."

Zack se slabě usmál. "Přesně."

Štěně si vybralo tento okamžik, aby se postavilo na zadní a předníma zaškrábalo na Zackovu hruď. Mladík si se smíchem lehl na záda a v předstíraném souboji odrážel jeho útoky a prosil o milost, zatímco Angeal pobaveně přihlížel. Byl to docela roztomilý výjev, dokud ho nepřerušilo tiché cvakání v pozadí. Angeal se ohlédl a uviděl Edwardse z oddělení styku s veřejností, jak drží u obličeje digitální fotoaparát a dychtivě dělá jeden snímek za druhým.

"Co to má znamenat?"

"Tohle dokonale ladí s nápadem na novou propagační kampaň, kterou jsem vymyslel," zablábolil ten idiot. "Přívětivá tvář Shinry. Faire, mohl by ses podívat sem?"

"Polib mi!" řekl Zack stejným dětským hláskem, jakým mluvil se štěnětem.

Normálně by ho Angeal napomenul za drzost, ale tentokrát ne. Namísto toho vzal mobil, udělal, jakože vytáčí číslo, a řekl do něj: "Sephirothe? Mohl bys mi na pár minut půjčit Levina a jeho skartovačku?"

Edwards pochopil, že mu hrozí smrt, a jak se slušelo na úředníka Shinry, vzal bezodkladně nohy na ramena.

"Takže aby bylo naprosto jasno, všechen nepořádek, jaký to zvíře nadělá, si po něm budeš uklízet sám."

"Slyšel jsi to, Zacku?" Mladík dělal, že svého učitele neslyší, a mluvil dál stejným mazlivým tónem ke štěněti, které držel v náručí. "Velký Prvák je moc nóbl na to, aby vzal hadr - "

"Zacku."

"Neboj se. Už jsem říkal, že je vycvičený na papír." Zack vrhl na Angeala zvědavý pohled. "Ty jsi opravdu nikdy neměl žádné zvíře?"

"Moje matka byla na psy alergická. To bylo jediné zvíře, jaké jsem kdy chtěl." Sarkasticky se ušklíbl.

"Ne," zasténal Zack a převrátil oči.

"Dávej si pozor na to, co si přeješ, to je to ponaučení, které z toho plyne."

"Jo, jasně, vždyť bys beze mě umřel nudou."

Byli na cestě zpátky do Zackova bytu. Obvykle chodívali po tréninku společně domů a cestou probírali Zackovy pokroky a rozvrh na příští den, ale tento den samozřejmě nebyl obvyklý. Zack počkal, dokud nedošli k výtahu, než znovu promluvil.

"Předpokládám, že Sephiroth taky nikdy neměl žádné zvíře."

Angeal zaváhal; nevěděl, jestli by jeho přítel byl rád, že tohle prozradí, ale věřil Zackovi, že bude diskrétní, alespoň pokud šlo o Sephirotha, když už o nic jiného. "On… oblíbil si jednu laboratorní krysu, když byl hodně mladý."

Zack se usmál, ale jen na okamžik. "Něco se s ní stalo?"

"Utekla."

Ve skutečnosti ji zabil Hojo a přinutil Sephirotha, aby se na to díval. Stalo se to před dlouhou dobou, ale v Angealovi stále vařila krev, kdykoli si na to vzpomněl. Často přemýšlel, proč Sephiroth Hoja už dávno nezabil; byl chytrý a dokázal by to zaonačit tak, že by mu to prošlo. Angeal se ho na to přímo zeptal jen jednou a dostal odpověď, která nic nevysvětlovala: "Mám svůj důvod."

Zahnuli za roh a Angeala vytrhl ze zamyšlení pohled na vysokého mladého muže s plavými, nakrátko ostříhanými vlasy a aurou sebedůvěry, jakou vyzařovali jen Prváci a Turkové. Poručík Matheson, jeden z mladších Prváků, kterého příliš dobře neznal, ale věděl, že je talentovaný a oblíbený. Matheson se na ně omluvně usmál.

"Ahoj, Angeale. Ahoj, Zacku, hledal jsem tě." Zasmál se. "Vlastně vás oba. Doufám, že ti ten kluk tadyhle nezpůsobil moc obtíží."

"Oh, on je tvůj?" Zack mu opatrně, i když trochu smutně, předal štěně, které okamžitě začalo nadšeně olizovat tvář svého pána. "Ne, byla s ním legrace. Neměl jsem vlastní zvířátko od doby, co jsem byl děcko."

Rozpačitý úsměv se vrátil. "Říká se, že to pro Vojáky není dobrý nápad pořídit si domů zvíře. Žádný volný čas a tak. Obvykle mi ho hlídá jedna z uklízeček, když nejsem doma, ale dneska ráno onemocněla a já už jsem byl pryč… Jsem ti opravdu vděčný, že ses o něho postaral."

"To nestojí za řeč. Opravdu mě to bavilo," řekl Zack. Tváře mu poněkud zrůžověly, patrně proto, že se Matheson upřeně díval na štěně, ale ne na svoje vlastní.

"Proč jsi ho pojmenoval Zack?" zeptal se Angeal bez obalu.

"No, ehm…" Matheson se té otázce nervózně zasmál, a ani se nepodíval na toho, kdo ji položil. "Asi ze žárlivosti. Chtěl jsem mít jednoho vlastního."

Zack stydlivě sklopil oči. Stydlivě? Zack? Ach Gaio! Jakkoli Angeal uznával, že to byla patrně dobrá věc, on sám se toho nechtěl účastnit. Utéct se jaksi nedalo, a tak se spokojil s tím, že potlačil nutkání vrhnout na Mathesona jeden ze svých výhrůžných pohledů. Nedokázal přimět dospělé muže, aby ztratili vládu nad střevy a močovým měchýřem, jako to uměl Sephiroth, ale když měl dobrý den, dosáhl alespoň toho, že jektali zuby a prosili o milost.

"Zítra začínáme hodně brzy, Zacku," řekl významně.

Mladík se zasmál. "Vždyť je teprv osm."

"Náhodou je to ale čas, kdy tenhle Zack chodí spát," řekl Matheson a lehce nadzvedl štěně, které opravdu vypadalo dost ospale. "Jestli máš čas, Zacku, možná bys mě mohl doprovodit domů a rozloučit se s ním tam? Myslím, že si na tebe dost zvykl, a nechci, aby se mu stýskalo."

To není ten pes, komu se stýská, pomyslel si Angeal. Jeho pobavení ale bylo ztlumeno rozmrzelostí, kterou neměl žádný důvod cítit.

"Jo, jasně. Díky za všechno, Angeale. Jsi opravdu nejlepší."

Angeal se usmál a prohrábl Zackovi vlasy. "Jen si na to nezvykej."

Sledoval je, jak spolu odcházejí a Zack se ptá, jestli by se někdy mohl zastavit podívat na svého jmenovce, a Matheson dychtivě odpovídá, že jistě, kdykoli. Hmm. Tohle byl určitě příznivý vývoj událostí jen pár hodin po tom, co vybízel Zacka, aby se poohlédl taky po někom jiném kromě své bezvýchodné zamilovanosti (no dobře, víc než zamilovanosti, to tomu chlapci musel nechat). Matheson nemohl být starší o víc než čtyři roky a důkladné prozkoumání jeho složky (a možná pár rozhovorů s ostatními Vojáky) odhalí všechny nedostatky, které by ho mohly v Angealových očích znevýhodnit. On sám by dal přednost tomu, kdyby to byl někdo mladší, jiný Třeťák například, ale věděl, že by měl být rád, že se to vůbec stalo.

Tak proč nebyl? Byl natolik čestný, aby připustil, že za to částečně mohla žárlivost na to, že si někdo jiný bude dělat nárok na část Zackova času, a samozřejmě tu byl také jeho otravný, ale nepopiratelný ochranitelský pud. Ale to všechno by mělo být vyváženo přáním, aby byl Zack šťastný a přestal myslet na Sephirotha. Sephiroth. Mohlo by to být tím, že se Angeal ve skutečnosti odvažoval doufat, že by Zack a Sephiroth mohli… ne, to je směšné. Měl jen o oba starost.

Uklidněný myšlenkou na to, že se Zack posunul dál, se Angeal otočil a zamířil pryč, aby se pokusil vyřešit druhou stranu rovnice.

"Řekl, že nikdo."

"To ale nezahrnuje mě."

"Řekl, že nikdo, ´ani Angeal´."

Velitel se upřeně zadíval na Levina, který ho nikdy neměl moc rád, ale on nikdy neměl moc rád nikoho kromě generála, jemuž byl bezvýhradně oddaný. Bylo by mu docela podobné, kdyby příchozím lhal, aby je odradil od návštěvy, pokud by si myslel, že je Sephiroth příliš zaměstnán nebo nemá na nikoho náladu. Ale asistent se dneska nevrle nemračil jako obvykle. Jestli něco, vypadal ustaraně.

"Co je s ním?" zašeptal Angeal tak tiše, jak uměl.

"Já nevím." Levinův hlas skoro nebyl k poznání, když v něm chyběla arogance a podezřívavost.

"Řekněte mu, že jsem se tu zastavil, prosím. A že jestli ho neuvidím zítra, začnu mu telefonovat výhrůžky smrtí a na celý příští měsíc ho umístím pod dohled Turků."

Levine se skoro usmál. "Ano, veliteli."

Za dveřmi vnitřní kanceláře Sephiroth slyšel jejich hlasy, ale nevěnoval jim pozornost. Z propagačního oddělení webových stránek Shinry si stáhl pár překvapivých fotografií a teď používal jednoduchý program, aby si je mohl upravovat. Na obou byl Zack Fair, jak si hraje s opravdovým štěnětem, na jedné sám, na druhé za dohledu zdráhavě se usmívajícího Angeala.

Několika kliknutími myši si mohl Zacka zvětšit přes celý monitor, nebo zase zmenšit, až jako by zmizel v dálce. Mohl z obrázku odstranit Angeala, nebo ho tam nechat jako pozitivní nehrozivou postavu, jíž byl. Mohl Faira vystřihnout ze zelené trávy a umístit ho na černé digitální pozadí, a tím vytvořit vesmír, v němž neexistovalo nic jiného než Zack. Mohl si přiblížit zářivý úsměv, jiskřivé oči, jedinečné vlasy. Kdyby se Sephiroth pokusil vybrat jeden rys, který se mu líbil nejvíc, strávil by tady celou noc, ačkoliv se stále vracel k obličeji jako celku.

Co to vlastně dělám? Starosti svým podřízeným a Angealovi a zmatek v sobě samém. A kromě toho - nevím.

Bylo už nesmyslně pozdě a on pořád ještě seděl v kanceláři. Věděl, že by už měl jít a cestou říct něco hezkého Levinovi. Pak se pořádně vyspat a ráno třeba posnídat s Angealem. Tím by ho uklidnil a možná se i vyhnul vyptávání.

Ale Sephiroth se dobře znal. Než vyšel z kanceláře, přeposlal si fotky do svého domácího počítače. Pochyboval, že večer vůbec půjde spát.