Drzost

"O Thompsonovi nevím."

Lazard si posunul brýle a nalistoval jeho složku. Znovu prohlížel jeho statistiky a zprávy z misí. "Jako kadet má známky s vysokým průměrem. Tolerance na mako dobrá… co je tu za problém?"

"Jeho hodnocení z misí," odpověděl Angeal, "každé z nich obsahuje slovo ´uspokojivý´."

"A…?"

"Umí to líp než jen takhle. Neměli bychom odměňovat nic jiného než plné nasazení."

Velitel Hitchcock, jeden z nejvýše postavených Vojáků, se na Angeala zamračil zpoza konferenčního stolu. "Je to fér? Thompson je Třeťákem už dva roky a jeho výkony jsou dobré. Možná je povýšení právě to, co potřebuje. Jako povzbuzení, aby se snažil ještě víc."

"Nebo to na něj bude působit tak, že bude cítit, že se už nemusí víc snažit. Nepotřebuju Druháka, který je už spokojený a nemá motivaci plnit další cíle."

Hitchcock se chápavě usmál. "Ano, ale jako Druhák bude mít tebe, abys mu dával lekce o důležitosti snů a hrdosti. Oni všichni nejsou takoví romantici s hvězdami v očích jako ty, Angeale."

Angeal se na něj zamračil, ale nebylo to od srdce. Ano, věděl o tom, byl to jeden z důvodů, proč se neuměl moc dobře vcítit do nižších tříd (s jednou notoricky známou výjimkou). Všichni se zdáli celí žhaví do boje, získat moc a věhlas, a mnoho z nich toužilo jen po tom, dostat se do Sephirothovy blízkosti. Někdy Angeal cítil, že se narodil příliš pozdě do tohoto moderního světa, kde "čest" byla pro mnohé jen snobské slovo.

Výkonný ředitel Lazard, vždy diplomat, nabídl řešení. "Mohli bychom Thompsonovi dát jedno volné místo na misi do Junonu a podle toho, jaký bude mít úspěch, ho přehodnotíme."

"To zní dobře."

"Dobře." Zrovna když se Angeal chystal vstát, obrátil se k němu Hitchcock s otázkou. "Víš určitě, že nechceš mluvit o Fairovi?"

Angeal si povzdechl.

"Jako kadet je nejlepší ve třídě," spustil Lazard a ani se nemusel dívat do složky, tyto informace mu byly známy stejně jako všem Vojákům. "Reakce na mako dobrá, hodnocení z misí vynikající, už teď má bojové schopnosti na úrovni Druhé třídy."

"Zackovi je sedmnáct," připomenul mu Angeal. "Povýšení do Druhé třídy v sedmnácti je prakticky neslýchané."

"Ale on už dokázal, co umí," namítl Hitchcock hlubokým, mírným hlasem. "Sám jsi řekl, že bychom měli odměňovat odhodlání tak jako talent, a Zack má určitě obojí. A stejně je s Druhou třídou víc v kontaktu než se Třetí."

"A ty mě žádáš, abych ho od jeho vrstevníků oddělil úplně."

"Máš obavy, že na něho budou žárlit? Na to je Zack až příliš populární."

"Já vím."

"Tak co je tu potom za problém?"

Angeal znovu povzdechl. Pořád ještě nebyl zvyklý uvažovat o tomhle všem v programu VOJÁK. Náplní jeho práce bylo udržet své podřízené naživu, dobře vytrénované a schopné plnit své povinnosti. Nemluvili s ním o svých pocitech, nikdo z nich si nevydoloval cestičku k jeho srdci navzdory tomu, že je měl rád a byl na ně hrdý. Zack byl jedinečný fenomén, jediný člověk, kterého měl Angeal sklon chránit až příliš. Byl z toho na prášky, hlavně proto, že jeho láska k tomu chlapci byla tak očividná.

"Jakkoliv výjimečný Zack je, kvůli jeho spojení se mnou je příliš brzké povýšení špatný nápad," namítl váhavě Angeal. "Nechci, aby si kdokoliv myslel, že mu nadržuju. Je to potenciálně nebezpečné už teď, když se k němu ty a ostatní Prváci chováte jako k nějakému štěněti."

"Hej, ty jsi ten, co mu dal tuhle přezdívku."

"Neměl jsem v úmyslu vytroubit to do světa."

"Opožděně povýšit do Druhé třídy znamená opožděné povýšení do První," stěžoval si Hitchcock. "A ty víš, jak rádi bychom ho tam měli."

"Jestli si ještě jednou přinese do mé kanceláře barvičky, můžete si ho vzít."

"Nikoho neoblbneš, Angeale. Ale protože k tobě chovám jakýsi respekt, neřeknu ti, co si o tom problému myslím já."

"Jen to řekni."

Hitchcock se ušklíbl. "Myslím, že tu někdo má strach ze syndromu prázdného hnízda. No, v tomhle případě hádám, že jde o syndrom prázdné psí boudy."

Angeal převrátil oči, vstal a posbíral složky na hromádku. "A tím je naše setkání u konce. Děkuji. Řediteli. Veliteli."

"Má narozeniny už za pár měsíců," zavolal na něj Hitchcock, když Angeal vykročil ke dveřím. "Ještě jsme neskončili!"

"Co myslíte, řediteli?"

Na Lazardově tváři se objevil jeho obvyklý laskavý úsměv. "Myslím, že Fairovy schopnosti stačí na Druhou třídu víc než dost. Ale vím, že musíte uvážit i jiné věci."

Angeal přikývl. "Jeho soustředěnost se zlepšuje, ale ještě pořád je moc zbrklý. To mi dělá starosti. A nemělo by," dodal tiše.

"Samozřejmě, že by mělo."

"Ale ne takhle."

"Myslíš, že Fair by pro tebe neměl znamenat víc, než každý další Třeťák?" Lazard se tiše zasmál. "Logicky možná ne. Ale logika v těchhle věcech nemá místo. Žádný muž není ostrov. Ani ty, a dokonce ani Sephiroth."

Sephiroth. Jméno jeho nejbližšího přítele dalo název tomu nepříjemnému pocitu, který v Angealovi narůstal už po celé měsíce, od doby toho nešťastného incidentu v tréninkové místnosti VR. Ačkoliv generál Angeala ujistil, že mu Fairovo zaláskování nevadí, byl od té doby nějaký jiný, příliš zaměstnaný. A co víc, Zack o té trapné události nebo o Sephirothovi téměř nemluvil. To samo o sobě pro Angeala znamenalo, že se s tím chlapec ještě nesrovnal a také že se ještě nesrovnal se svými pocity vůči Sephirothovi.

A navrch k tomu se Zack poslední dobou opravdu dobře choval. To Zackovi vůbec nebylo podobné, aby něco cítil a vůbec nic s tím neudělal. On prostě vnímal věci daleko silněji. Angeal byl z toho náhlého klidu a z toho, co by to mohlo znamenat, nervózní. Skoro do té míry, že uvažoval, že ty barvičky koupí sám nebo že nechá Zacka, aby si šel hrát do zbrojnice Turků. Cokoliv, hlavně ne tohle čekání.

"Á, veliteli?" Hitchcockův pobavený hlas se nesl z haly. "Mám něco, co patří tobě."

Angeal si byl dost jist, že uhodne, o co jde. Ale i tak překvapeně vyjekl, když udělal krok z konferenční místnosti a narazila do něj menší postava. Něčí ruce mu sevřely uniformu a rozježená černovlasá hlava se mu natlačila do svetru s kvílením: "Schovej mě!"

Za normálních okolností by Angeal, který vždycky tak dbal na svou důstojnost, od sebe Zacka jemně odstrčil a připomenul mu pravidlo ´žádné objímání na veřejnosti´. Ale chlapec se mu zdál opravdu nešťastný a to v Angealovi vyvolalo jiný druh instinktů. Bez váhání Zacka objal, několikrát ho pohladil po vlasech a ignoroval Hitchcockův rozčilující úsměv.

"To je v pořádku, Štěně," řekl Angeal jemně, "uklidni se a pověz, co se stalo."

"Slibuješ, že mě nezabiješ?"

"Slibuju."

"Myslím, že jsem udělal něco hloupého."

"Prosím tě, řekni, že jsi zase něco nenasypal Heideggerovi do kávy."

"Ne," odpověděl Zack tlumeným hlasem.

"Nemotal ses kolem Rena, že ne?"

"Ne-e."

"Tak co teda?" Angealovi zapípal mobil, což znamenalo SMS-ku. Otevřel ho a zamračeně si přečetl na malém displeji zprávu. "Má to něco do činění s tím, že mě teď hned chce vidět Sephiroth?"

Zack žalostně zakvílel a přivinul se k němu pevněji. Angeal se opatrně vyvlekl a vzal Zacka za ramena. Chlapec se na něj podíval, nervózně se kousl do rtu a měl aspoň tu slušnost, že se tvářil provinile. Do háje. Angeal si byl jist, že kdyby na něho někdo použil Smyslovou materii, ukázalo by se, že jeho největší slabostí jsou roztomile našpulené rty a bledě modré štěněčí očíčka.

"Moc jsem to nedomyslel, to až pak…" zamumlal Zack.

"Už jsme o tom mluvili."

"Já vím. A je mi to líto. Necháš ho, aby mě zabil?"

"Samozřejmě, že ne," povzdechl si Angeal. "Postarám se o to. Spolu si o tom promluvíme později. Běž zpátky domů. Přijdu za tebou hned, jak to půjde, a ty hleď, abys tam byl."

"Slibuju!" Zackovi se očividně ulevilo a vrátila se mu aspoň trocha z jeho obvyklé energie. Popadl Angeala a vesele ho objal. "Ty jsi fakt nejlepší!"

"Asi jsem se zbláznil," zabručel Angeal. Vzhlédl a zamračil se na Hitchcocka, který se otřásal potlačovaným smíchem. "Nemáš něco na práci?"

"Jo. Samo. Nejdřív musím zavolat manželce, nebo dneska budu spát v boudě." Hitchcock na ně mrkl a odkráčel pryč.

Je to zázrak, že ze mě má vůbec někdo ještě respekt.

Přestože Angeal přistoupil ke dveřím potichu, Sephiroth je otevřel dříve, než stačil zaklepat. Generál občas působil téměř jasnovidecky, jeho smysly byly natolik zostřené. I když na druhou stranu bylo stejně tak možné, že tam celou dobu stál s rukou na klice. Nebo přesněji řečeno s klikou v ruce. No, lepší klika utržená od dveří než Zack roztrhaný na kusy.

Mnohem závažnější bylo zelené jiskření v obvykle stříbrných očích. Sephiroth se normálně nerozčiloval kvůli… vlastně kvůli ničemu, a určitě by se nerozčílil kvůli nějaké klukovině, jejímž se, podle Angealova soudu, pravděpodobně stal terčem. Angeal si nedovedl představit, co by Zack v dobrém úmyslu mohl udělat, aby to v Sephirothovi vyvolalo takový hněv, a že by Zack mohl mít nějaké špatné úmysly, bylo stejně nepředstavitelné, jako že by dokázal sedět pět minut bez hnutí. Angeal vkročil do místnosti a Sephiroth ustoupil, aby mu uvolnil cestu.

"Ahoj, Sephe, dostal jsem tvoji zprávu," řekl Angeal a nenápadně se rozhlédl, jestli někde neuvidí mrtvá těla. "Je všechno v pořádku?"

Odpovědí mu byl zuřivý pohled. Angeal patřil k několika málo lidem, kteří se Sephirotha nebáli, ale i on lehce znervózněl. Neviděl Sephirotha v takovémto stavu od události, kdy ho injekce znečištěného maka uvrhla do stavu šílenství, v němž zdemoloval polovinu laboratoře a musel být zneškodněn uspávací střelou. Hojo tehdy tvrdil, že to muselo být kontaminované mako, ale Angeal si tím nebyl tak jist. Stalo se to hned po Genesisově smrti a Sephiroth nechtěl nebo nemohl plakat…

"Sephe, uklidni se. O co jde?"

Další záblesk jedovaté zeleně, ale pak generál zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Když je otevřel, stále se v nich zračila zlost a ještě něco jiného - snad zmatek? - ale aspoň už z nich vyprchala zeleň.

"Co provedl?" zeptal se Angeal opatrně.

Sephiroth se temně zamračil a ukázal na předmět, který ležel na konferenčním stolku a očividně nezapadal do elegantně zařízené místnosti. Byla to zářivě rudá dárková taška se vzorem nafukovacích balonků a Sephiroth si od ní zachovával odstup jako od… ne, Angeala nenapadl protivník, kterému by se Sephiroth nepostavil raději než tomuhle. S tichým povzdechem - a aniž by ho to překvapilo - si všiml, že na vizitce připevněné k uchu tašky je napsáno ´Generálu Sephirothovi s láskou od Zacka.´

Ach Štěně, co jsi to provedl?

S pocitem úzkosti rozhrnul Angeal okraje červeného papíru a sáhl dovnitř. Jeho ruka nahmatala něco měkkého, poddajného, vytáhl to ven… ach Gaio! Byl to plyšový Bandersnatch zbavený všeho, co tohoto tvora činilo divokým, proměněný z nebezpečné šelmy v neškodného pejska. Plandavé uši mu padaly do lesklých očí, zuby měl vyceněné v psím úsměvu a jazyk hravě vyplazený, zatímco se krčil v dychtivém postoji, jako by čekal na hozený klacík. Byla to hračka, jaká by potěšila každé malé dítě. A očividně věc schopná přivést Sephirotha na hranici nepříčetnosti.

"Musím ho zabít. Kvůli tobě to udělám rychle."

Angeal odložil vycpané zvíře a otočil se tváří ke svému příteli. "Sephe, je mi to líto. Promluvím si s ním, ano? Vysvětlím mu, že to co udělal, bylo nevhodné, a už se to nikdy nestane. Dobře? Nemyslel tím nic špatného, jen se snažil být milý a nemyslel…"

Sephiroth mlčel.

"Je to jen kluk. Určitě si neuvědomil, že ti to bude vadit," pokračoval velitel vážně. "Nenuť mě, abych musel vstoupit mezi jeho a tebe. Prosím."

Konečně Sephiroth pomalu přikývl a ledovým tónem řekl: "Zapomenu, že se to stalo. A ty si budeš hlídat svoje štěně, Angeale."

"Budu. Děkuju ti."

Když spěšně mířil k východu, všiml si Angeal, že Sephiroth přistupuje k hračce jako k protivníkovi, který bude brzy zničen. Díky Gaii že byl celý byt a jeho zařízení už před lety vybaveny protipožárním zařízením.

Angeal vešel do Zackova bytu bez zaklepání, stejně jako měl Zack ve zvyku vcházet do jeho. Následoval instinkt, který byl vždy silný, když se jednalo o Zacka, a zamířil do ložnice. Mladík seděl na posteli ve schlíplé sehnuté pozici, která se k němu vůbec nehodila. Angeal, rozhodnutý ho vyhubovat a udělat mu kázání, se pokusil udržet v sobě hněv, ten se ale všechen rozplynul, když Zack smutně vzhlédl. K čertu s těma nevinnýma, výmluvnýma očima, Angeal nesnesl vidět je utrápené.

"Nenávidí mě, že?"

Angeal si povzdechl, přistoupil k Zackovi a nadzvedl mu bradu, aby se ho přiměl podívat se mu do očí. "Jistěže ne. Neznám nikoho, kdo by tě dokázal nenávidět."

Normálně by se Zack usmál, ale tentokrát to neudělal. "Je mi to fakt líto. Jsem v průšvihu, že?"

"Ne," řekl Angeal těžce. "Jen… proč jsi to udělal?"

"No, pamatuješ, jak jsi mi ukázal svého plyšového moogla?"

"Pověděl jsem ti o Mazlíkovi jen proto, aby ses nestyděl, že máš… tamto." Angeal ukázal na opotřebovanou plyšovou hračku opřenou o polštář.

Zack ji popadl a s uraženým výrazem si ji přitiskl k hrudi. "Hej, já se za Drápka nestydím! Mám ho od té doby, co jsem se narodil, abys věděl."

Angeal se podíval na vycpané zvíře, které měl jeho žák tak rád. Určitě už zažilo lepší časy. Vypadalo jako nějaký druh psa (jak příhodné, pomyslel si) se skoro prodřenými tlapkami a chlupatým tělem, které od častého hlazení a objímání místy olysalo. Stehy nitě, které tvořily jeho úsměv, se potrhaly a volně visely. Obojek už byl dávno pryč (zbyl po něm jen tmavší pruh kolem krku) a stejně tak jeden lesklý korálek tvořící oko.

"Není divu, že vypadá tak vyčerpaně," poznamenal Angeal. "Pokračuj."

"No… pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli má Sephiroth taky nějakého oblíbeného plyšáka?"

Angeal přikývl. Konečně pochopil. "A já jsem ti řekl, že pokud vím, nikdy žádného neměl. Takže tě napadlo, že to napravíš, že?"

"Připadalo mi to tak smutné," řekl Zack tiše. "Jen jsem chtěl pomoct."

"Rozumím. Ale měl jsi to nejdřív probrat se mnou."

"Abys mi vysvětlil, že to není dobrý nápad?"

"Abych ti vysvětlil, že nemůžeš mít pocit ztráty něčeho, co jsi nikdy nepoznal." Velitel se posadil vedle svého žáka. "Sephiroth byl z Mazlíka úplně zmatený, když ho poprvé uviděl. Hračky jsou něco, co i při svém oslnivém intelektu prostě nechápe. Není to nic, o čem by měl pocit, že mu to v životě chybí."

Zack se zamračil ještě víc. "Takže se nezlobil?"

"Zlobil se," připustil Angeal, "ale jen proto, že to, co jsi udělal, bylo drzé. Nemůžeš… se k Sephirothovi chovat jako k ostatním lidem, Štěně. Já vím, že bys rád, a já taky, ale fakt je, že on není jako my. Už nikdy nesmíš nic podobného udělat, jasné? V Sephovi je těžké se vyznat, dokonce i pro mě, ale myslím, že jsi ho uvedl do rozpaků."

"Opravdu?" Zackovi znovu poklesla ramena. "Už to nikdy neudělám, slibuju."

"Já vím, že neuděláš. Tak hlavu vzhůru, už je to v pořádku."

"Měl bych se generálovi omluvit, že?"

"Už jsem to za tebe udělal. Souhlasil, že na to zapomene, a ty bys měl taky." Angeal si všiml, že mladík nevypadá o moc veseleji. "Co kdybychom si dali cvičný souboj? To ti vždycky zvedne náladu."

"Fajn!" Zack okamžitě ožil a podíval se na hračku, kterou pořád držel v ruce. "Můžu si někdy půjčit Mazlíka?"

"Na co?" zeptal se Angeal se zmateně svraštělým obočím.

"Abych ho seznámil s Drápkem," odpověděl Zack tónem, jako by nechápal, proč se Angeal vůbec ptá. "My dva jsme přátelé, takže by se oni taky měli spřátelit."

"Když ti to udělá radost," řekl Angeal pomalu a vrhl na Zacka zvláštní pohled.

"Slyšíš, Drápku? Seznámíš se s panem Mazlíkem! Jsem zvědavý, jestli ti taky dá blahosklonnou přezdívku nebo tě bude nutit jíst zeleninu…"

Angeal potlačil úsměv, převrátil oči a zamířil ke dveřím. "Běž si pro meč, Zacku."

Sephiroth pozoroval vycpaného Bandersnatche, jako by to byl mocný, ale zákeřný protivník. Neměl by strach ani z celé smečky skutečných bandersnatchů, takže by se v přítomnosti této neškodné hračky neměl cítit tak nepříjemně, ale zdálo se, že pro něho představuje něco hrozivého, něco, s čím nevěděl, jak se vypořádat.

To je absurdní, pomyslel si. Prostě tu zatracenou věc znič a zapomeň na to. Oheň nebyl dobrý nápad, jeho použití vždycky vedlo k vyšetřování a Hojo mu pak kladl otázky, jaké by kdokoli jiný kladl jen duševně nemocnému člověku. Ale mohl by tu věc rozcupovat Masamunem, rychlé švihy mečem by mu mohly pomoct uvolnit podráždění a uklidnit se, jako vždycky…

A přece mu v tom něco bránilo. Sephiroth nebyl vrozeně krutý, nezabíjel, pokud to nebylo nezbytné, a tento tvor vypadal hravě, nikoli útočně. Jakožto hračka se necítil ohrožen slavným generálem ani neprosil o milost. Nedokázal si představit, že by mohl někoho urazit, toužil pouze těšit svýma podivně lesklýma očima a dychtivým úsměvem.

To je absurdní, zopakoval si v duchu Sephiroth. Ale tato směšná věc pocházela od Faira, byla neškodná stejně, jako byl neškodný on. Fair se jí musel dotýkat. Možná ji i objímal. To on přece s podobnými předměty dělával.

Ačkoli věděl, že je sám, rozhlédl se Sephiroth chvatně po tiché místnosti. Uklidněn, že ho nikdo nemůže vidět, pomalu sáhl po Bandersnatchovi a opatrně jej zvedl jako nějakou neznámou a možná i nebezpečnou látku.

Jeho kožíšek byl velmi jemný a tělo měkčí, než Sephiroth očekával. Když jej zkusmo zmáčkl, přizpůsobil se tvaru jeho ruky jako malý polštářek, jen… přítulněji. Tohle slovo nepatřilo k těm, která by Sephiroth použil, dokonce ani v duchu, ale nemohl přijít na žádné vhodnější. Možná mu to připomnělo Angeala a jeho nevysvětlitelnou náklonnost k odřenému vycpanému mooglovi, kterého měl už od dětství. Angeal se mu to pokoušel vysvětlit, chtěl mu hračku půjčit, aby si to sám zkusil, ale Sephiroth jen zavrtěl hlavou a opět si uvědomil zející propast mezi sebou a ostatními lidmi. Tohle byla další věc, která patřila jen těm druhým.

Držel teď Bandersnatche v obou rukou, a zatímco jím otáčel, bezděky si uvědomoval, jak příjemně působí jeho dotek. Sephiroth si nepamatoval na žádné hračky… kromě mlhavé vzpomínky na muže s laskavou tváří, který mu se smíchem třepal nad postýlkou něčím barevným, než ho Hojo okřikl a odehnal pryč. Sephiroth neměl tuto vzpomínku rád, vůbec nerad myslel na onoho laskavého muže. A potom už mu k zábavě sloužily jen světla a zvuky laboratoře, ošetřovatelky, které ho braly do náručí, kdykoli se za Hojem zavřely dveře, pak učitelé a knihy a jeho meč. Kdyby byl tento vývoj jiný, byl by on jiný? Jaký rozdíl by asi mohl způsobit chuchvalec vycpávky a kus umělé kožešiny? Sephiroth si nebyl jistý, ale ta otázka ho neurčitě trápila.

Bezmyšlenkovitě (protože kdyby na to myslel, nikdy by k tomu nedošlo) zvedl hračku k hrudi a neohrabaně ji tam přitiskl. Zploštila se, podělila se s ním o své teplo a hebkost a pak se zase vrátila do původního tvaru, když povolil stisk. Nic špatného se nestalo a bylo to docela příjemné… ale bylo to pomyšlení na to, že se s touhle věcí mazlil Fair, co v něm vyvolalo ten zvláštní pocit. Něco jako šimrání.

Statická elektřina, usoudil, přestože věděl, že to není ten případ. Koneckonců na něho jakékoli elektrické výboje neměly nejmenší účinek. Nepřipadalo mu správné zničit tu hračku zrovna teď a nemohl ji vyhodit nebo někomu darovat, protože by na to určitě někdo přišel. Jediné, co mohl udělat, bylo schovat ji na dobře utajeném místě a zapomenout na ni. A Sephiroth naštěstí takové místo měl.

Zamířil do ložnice, otevřel šatnu, vstoupil dovnitř a v nejzazším koutě odklopil panel, který se nedal rozeznat, pokud člověk přesně nevěděl, kde ho hledat. Odhalil tajný výklenek, o němž věděl jen Sephiroth a v němž si schovával věci, které pro něho byly důležité z důvodů, jež nechtěl nebo neuměl vysvětlit. Byla tam jabloňová větvička s uschlými listy z Banory. Obrázek jakéhosi sídla, který vytrhl z knihy s pocitem, že tu stavbu odněkud zná, ale nevěděl odkud. List ze zápisníku pokrytý poznámkami a kresbami učiněnými rukou Dr. Gasta. Většinou to ale byly fotografie, hlavně Genesise a Angeala; a jedna bezstarostně se usmívajícího mladého muže s větrem rozcuchanými hnědými vlasy a oříškovýma očima, které ve slunečním světle vypadaly skoro jako jantarové. Sephiroth ji rychle otočil a odložil stranou.

Vložil Bandersnatche do výklenku hned vedle fotografie, na níž byl on a Angeal ve Wutai. Teď se na něho mohl dívat a dotýkat se ho, kdykoli se mu zachtělo. Ne že by to měl v úmyslu, utvrzoval se. Prostě tam bude v bezpečí, dokud nevymyslí způsob, jak se ho nejlépe zbavit. Sephiroth natáhl ruku, aby výklenek zavřel, a přistihl se, jak ještě jednou přejíždí dlaní po hebkém kožíšku hračky. Fair by to udělal, to si Sephiroth dokázal představit. Možná by si k ní měl přičichnout, jestli na ní neulpěl Fairův pach… ale neměl tušení, jak vlastně Fair voní, a vůbec, kde přišel na takové myšlenky?

Tak dost.

Sephiroth rázně zavřel panel a rozhodl se, že půjde něco zabít, aby se rozptýlil. Ale místo toho si tiše sedl, přitáhl kolena k bradě a dlouho hleděl před sebe.