Důvěra

"Pro Gaiu a všechny ostatní bohy, kluku, přestaneš ty vůbec někdy poskakovat?"

Zack našpulil spodní ret a při dalším kroku poskočil ještě víc. "Proč jsi tak navrčený?"

Zack měl volný den a Angeal mu navrhl, aby jej strávil s přáteli z Druhé a Třetí třídy. A přesto byl tady, na chodbě vesele dohnal Angeala a připojil se k němu.

A promluvil znovu, ještě než Angeal stačil odpovědět. "Udělal jsem něco špatně?"

Angeal okamžitě pocítil výčitky svědomí. Jakkoli Zack obvykle překypoval sebedůvěrou a bezstarostností, svému učiteli se vždycky velmi úzkostlivě snažil zalíbit a těžce nesl, když si myslel, že Angeal jeho chování neschvaluje. Angeal ho krátce pohladil po vlasech, zavrtěl hlavou a zastavil se, přestože měl namířeno někam, kde potřeboval být.

"Jistěže ne, Štěně." Angeal se usmál, když viděl, jak se Zack rozzářil. "Jsem jen, jak říkáš, navrčený. Příliš mnoho práce, příliš málo času."

"Tak já ti pomůžu!" navrhl Zack nadšeně.

"To je od tebe hezké, Zacku, ale nemyslím, že by to šlo. Musím vyřídit papírování, pomoct dvěma instruktorům se třemi výcvikovými kurzy a pomoct Sephirothovi, jestli se mi podaří ho přesvědčit, aby mě nechal."

Zmínka o Sephirothovi okamžitě upoutala Zackovu pozornost, jako vždycky. "Co dělá?"

"Technické oddělení provádí upgrade systému souborů v databázi Shinry tak, aby se zvýšila efektivita vyhledávání podle klíčových slov," vysvětlil Angeal. "Bohužel, když začali vkládat údaje z hlášení z misí, vyskytly se problémy. Tihle lidé jsou počítačoví odborníci, ale ne Vojáci, takže nejsou obeznámeni s vojenskými výrazy. A tak se Sephiroth zavřel v kanceláři s tím, že to zvládne sám. Všechna hlášení za posledních šest měsíců, parchant jeden paličatý."

Zack se usmál, když slyšet Angeala mluvit tak láskyplně a nenuceně, ale pak se jeho nevinná tvář starostlivě zakabonila. "Je v pořádku?"

"Myslíš Sephiroth?"

"Mhm-hm. Vypadá… takový napjatý, v poslední době. A sotva ho vidíme."

Angeal přikývl. Sám měl o Sephirotha taky starost a přál si, aby Zack nebyl vždycky tak vnímavý. "Myslím, že ano. Prostě zase má ty svoje nálady."

"Tak to je fajn. Víš co? Ty si půjdeš vyřídit svoje věci a já pomůžu generálovi."

Angeal znehybněl, zatímco se snažil získat čas a důvod, aby mohl říct ne. Zack byl očividně dost inteligentní. Navzdory obtížím se soustředěním četl rychle a dobře znal vojenskou terminologii. Angeal si prostě nebyl jistý, jestli by bylo dobré nechat ty dva spolu samotné, aniž by byl on sám přítomen. Přestože ho Sephiroth ujistil, že proti Zackovi nic nemá, a skutečně se k němu choval neobvykle přátelsky, zdálo se, že Zack je alespoň zčásti příčinou generálovy současné napjatosti.

"Díky, Štěně, ale ten nový počítačový systém - "

" - je mnohem víc uživatelsky příjemnější než ten starý, jak jsem slyšel, a já taky nejsem žádný počítačový analfabet. Pamatuješ, jak jsme se já a Reno nabourali do databáze a přehodili jména všech Turků s názvy jejich zbraní?"

"Snažím se nepamatovat si takové věci."

"A s tímhle taky umím zacházet, je to stejný typ jako ten můj." Zack opatrně vzal Angealovi z ruky laptop a vsunul si ho pod paži. "No tak, budu se chovat vzorně. Jenom…"

…ho chci vidět, potřebuju být blízko něho, pomyslel si Zack. "…mu to dlužím."

Angeal se zamračil. Od té události s Mathesonem uplynul už týden a Zack stále odmítal rozvést své původní vysvětlení. "Pohádali jsme se a rozešli jsme se," bylo všechno, co řekl. Skoro dohnaný k šílenství Angealovým naléháním pak dokonce souhlasil s tím, co nazval "nejpotupnějším lékařským vyšetřením vůbec", a s návštěvou u psychiatra Dr. Murakaiho. Oba lékaři prohlásili, že je Zack v naprostém pořádku, a Angeal ustoupil. Ale ani to mu nezabránilo v přemýšlení.

Zkusil jinou taktiku. "Štěňátko, nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad nechat tě se Sephirothem samotného."

Zack si povzdechl a převrátil oči, což si před velitelem Hewleyem dovolilo jen velmi málo lidí. "Nemůžeš ke mně mít trochu důvěry? Nebo si myslíš, že se neumím chovat, když chci? Že jsem tak otravný, že mě nakonec zabije? Nebo se bojíš, že se pokusím na něho skočit? To by aspoň byl osvěžující zvrat ve tvém divném přesvědčení, že každý, kdo se na mě podívá, má v úmyslu mě znásilnit."

Angeal odpověděl na jeho hořký tón tichým, laskavým hlasem. "Nevím, jestli by to bylo dobré pro tebe."

Zack zamrkal a pochopení zjemnilo jeho výraz. Přistoupil blíž a popadl Angeala do objetí, které bylo poněkud neohrabané, protože stále držel v podpaží laptop. Angeal nedbal na lidi, kteří chodili přilehlými chodbami, ovinul paže pevně kolem chlapce a položil si bradu do hebkých černých vlasů. Bylo to zvláštní, jak ho srdce bolelo vždycky, když bolelo Zacka. Bylo to jako… otcovství, přání, které se mu splnilo neočekávaným způsobem.

"Děkuju, Angeale," zašeptal Zack. "Ale já chci být jeho přítelem, když už nemůžu být něčím víc. Říkal, že chce, abychom byli přáteli, je to tak? Dovol mi to, prosím."

K Zackovu překvapení ho Angeal lehce stiskl předtím, než ho pustil ze sevření, místo aby ho jako obvykle se shovívavým úsměvem ze sebe setřásl. Zack, plný lásky k učiteli, kterého zbožňoval a k němuž vzhlížel, popadl jeho ruku a obdařil ho jedním ze svých oslňujících úsměvů, u kterých si člověk nemohl pomoct, aby je neopětoval. Angeal mu jej vrátil a lehce přejel dlaní po chlapcově tváři.

"Zavolej mi, kdybys mě potřeboval. Nebo… kdyby něco. Jestli ti Seph řekne: ´Děkuju, ale ne, ´ nenaléhej na něho. Dobře?"

"Slibuju!" Zack pustil Angealovu ruku a znovu ho krátce objal, než odhopsal chodbou pryč.

Angeal se slabým úsměvem zavrtěl hlavou. Nedaleko se otevřely dveře, vykoukl z nich velitel Hitchcock a s pobaveným výrazem švihl rukou.

"Sklapni," řekl Angeal, ale pomyslel si: Já vím.

Sephiroth cítil napětí. Konečně, po celé té změti emocí, v nichž se nedokázal orientovat, tahle patřila k těm, které znal. Napjatý byl, když se Angeal vydal na nebezpečnou misi a vrátil se pozdě. Napjatý byl, když ho předváděli jako trofej vědcům a vysoce postaveným návštěvám. Napjatý byl, když mířil do laboratoře na "vyšetření". A teď byl napjatý, protože v jeho obvykle pečlivě uklizené kanceláři panoval nepořádek s hromádkami spisů "vyřízeno" a "vyřídit" na všech možných místech. Nevadila mu práce, ta byla snadná, bezmyšlenkovitá; aspoň se měl čím zaměstnat. Vadil mu nepořádek a Levine, který kolem něho pobíhal jako kvočna, a předpoklad, že se brzy objeví Angeal, aby mu nabídl pomoc a pokusil se s ním promluvit…

Takže když se ozvalo zaklepání na dveře vnitřní kanceláře, potlačil zavrčení a procedil mezi zuby: "Vstupte."

Levine otevřel dveře. Jeho obvyklý podmračený výraz se proměnil v ustaraný jako vždycky v přítomnosti jeho zaměstnavatele, ale i přesto vypadal rozčileně. "Omlouvám se, generále. Vím, že jste říkal žádné návštěvy, ale tenhle odmítá - "

"Teď už to zvládnu sám, díky!" rozlehl se veselý hlas a Sephiroth na okamžik strnul, když viděl, jak se Zack Fair prodírá kolem soptícího Levina, rázuje dovnitř a salutuje. "Generále, přišel jsem, abych vám nabídl pomoc."

Částečně proto, aby se vyhnul Fairovu pohledu, odmávl Sephiroth svého asistenta pryč a přerovnal pár věcí na stole. "Máš dneska volno, Faire."

"Zack, pamatujete?"

"Zacku." Sephiroth konečně vzhlédl a obdařil nervózního chlapce chabým, křečovitým úsměvem. "Vedeš si dobře ve všech oblastech. Měl by sis užívat volna."

"Děkuju, pane, ale při vší úctě pořád ještě mám problémy s udržením pozornosti tam, kde je potřeba. Opravdu by mi prospělo, kdybyste mi dovolil vám pomoct, pane, a já bych to opravdu moc rád udělal. Prosím, pane?"

Sephiroth by si myslel, že je to od něho vychytralé přijít s takovým důvodem, proti němuž se těžko dalo něco namítnout, ale jeho tvář byla tak bezelstná, tak nevinná, zračila se v ní jen dychtivá snaha pomoci. Taková sladká tvář…

"Máš nějakou zkušenost s databázovými systémy?" uslyšel Sephiroth sám sebe.

Zack se celý rozzářil a Sephiroth ucítil, jak se mu nevysvětlitelně rozehřály ruce. "Ano, pane. Vím, že to dokážu. Dejte mi šanci, prosím."

"Když chceš." Sephirothovi se podařilo to říct nenuceně a nedbale ukázat na pohovku na druhé straně místnosti naproti stolu. "Udělej si pohodlí. Dáš si něco k pití?"

"Něco jsem si přinesl, díky." Zack zvedl velkou láhev s vitaminovým nápojem, stejným, jako pil generál, a opatrně se posadil na pohovku.

Rozhodnutý ničemu (a nikomu) nepřekážet otevřel Zack laptop a zadal heslo, které mu poskytl Sephiroth. Pak popadl hrst papírů a začal pročítat hlášení, vytahovat z nich jména a místa, vkládat do databáze nové údaje a vytvářet k nim odkazy. Uplynula asi hodina, kdy oba mlčky pracovali, a Zack s potěšením zjistil, že jakmile si našel svůj rytmus, šla mu práce skoro sama od sebe, aniž vyžadovala nějaké přemýšlení.

To mu poskytlo příležitost vrhnout občas kradmý pohled na Sephirotha. Zpočátku všechno, co viděl, byla ona pověstná krása, kterou zároveň oceňoval i nenáviděl kvůli tomu, jak lidé o generálovi mluvili. Ne Vojáci (alespoň ne nahlas a neuctivě), ale Zack slyšel vysoce postavené členy společnosti mluvit o Sephirothovi tak, jako by návštěvníci bordelu hodnotili svoji zábavu. Zack věděl, že s tím nemůže nic udělat, ani Angeal nemohl… trápilo to Sephirotha, napadlo ho, všímal si vůbec toho, jak se na něho lidé dívají?

Generál byl soustředěný na práci, tak jako už hodiny předtím. Zack obdivoval jeho zanícení, ale nemohl si pomoct, aby necítil neobvyklou dávku napětí, která ze Sephirotha vyzařovala, a postřehl i to, jak jednou nebo dvakrát zalétl pohledem ke komínkům dokumentů rozesetých po místnosti. Zack si opravdu nemohl pomoct, byl přirozeně vnímavý k pocitům jiných lidí a pamatoval si, jak Angeal popisoval tuto místnost jako ´Sephovu svatyni´.

To by mě zajímalo, napadlo Zacka. Rozhodl se zeptat a pokusil se vymyslet taktní způsob, jak to udělat. Jenže jeho jazyk nevěnoval pozornost zpoždění mozku a spustil sám od sebe.

"Ty papíry vás přivádějí k šílenství, pane, že ano?"

Sephiroth k němu vzhlédl, ale nepřestal psát, dokonce ani nezpomalil, což Zackovi přišlo poněkud strašidelné. "Dal bych přednost náročnějšímu úkolu, ale když si tohle udělám sám, budu mít aspoň jistotu, že je to udělané správně."

Zdálo se, že je v té odpovědi lehce naznačena lichotka, což byl jeden z důvodů, proč se Zack usmál. "Ano, pane. Ale já jsem myslel ten binec, co tu ty hromady papírů dělají. Hele, co kdybychom většinu vynesli do vnější kanceláře? Když pak dokončíme jednu várku, vynesu ji ven a přinesu další. Tak bychom si mohli udělat klidnější pracovní atmosféru."

Sephiroth několikrát pomalu zamrkal. Vypadal ve svém zmatku skoro dětsky. "Jestli… to chceš udělat, poručíku - "

"Zacku," přerušil ho mladík a slabě se usmál vlastní smělosti.

"… Zacku. Tak to udělej, jestli chceš. Já… bych to ocenil."

Zackovy oči zasvítily, když se zvedl, aby posbíral hromady papíru, ale nezezelenaly makem jako oči Vojáků pod vlivem hněvu nebo agrese. Bylo to spíš, jako by se Fair rozzářil zevnitř; dokonce se kousl do spodního rtu, aby potlačil další úsměv. Sephiroth se v duchu napomenul za to, jak mu pohled na to vzácné modré světlo podobné letní obloze způsobil šimrání v břiše.

Cítil, jak se jeho svaly uvolnily, když byl v kanceláři obnoven dřívější pořádek a Zack se s přátelským úsměvem vrátil k Angealovu laptopu. Generál rychle pokračoval v práci, ale zjistil, že jeho pozornost neustále přebíhá k Fairovi, který se tvářil šťastně, i když se věnoval práci, jakou žádný Voják neměl rád. Občas zamžoural do spěšně naškrábané zprávy a nos se mu při tom lehce nakrčil. Vrtěl se a dokonce občas trochu poskočil na polštářích pohovky, třebaže se zdálo, že si své neposednosti není vědom. Sephiroth si nebyl jist, jak popsat toto zvláštní chování, ale znovu v něm vyvolávalo hřejivý pocit a dokonce nutkání se usmát.

Soustřeď se, rozkázal si a obvykle poslouchal svoje rozkazy stejně svědomitě jako jeho věrní muži. Ale on chtěl číst v jemných rysech chlapcovy hezké tváře a ne v hlášení o souboji s Temným drakem. Chtěl mít lepší výhled na oči, které byly tak nevinné a otevřené.

(Nevinnost, Zack ji vyzařoval ve vlnách jako teplo a Sephirothovy něžné úvahy na okamžik narušil temný pocit. Matheson, ten bezcenný zmetek, ho měl. Viděl celé to nádherné tělo nyní zahalené uniformou, měl tu výsadu důvěrně se seznámit s vůní těch rozježených vlasů, cítil, jak se pod ním Zack chvěje, když s nespoutaným výkřikem dospěl k orgasmu. Sephiroth rázně přetrhl řetěz svých myšlenek, protože jeho vinou cítil nenávist k Vojákovi a vzrušení při představě nahého Zacka, a nebyl si jist, která z těchto emocí ho rozčilovala víc. Protože to nebylo jen vzrušení…)

Nech toho. Je to jako všechny ostatní pocity přitažlivosti s tím rozdílem, že je příliš mladý a já ho nemůžu mít. Zamilovanost nezamilovanost, tohle bych nemohl Angealovi udělat, ten chlapec je pro něho jako syn. Musím najít jiný způsob, jak se tímhle pocitem vypořádat.

A v tomhle okamžiku taky způsob, jak přenést pozornost od Faira zpět k monitoru počítače. Možná že když se dost vynadívá, kradmo a nenápadně, bude to stačit, aby se mohl vrátit k práci. Plán, který stál za vyzkoušení. Bohužel Fair vzhlédl v přesně tomtéž okamžiku a rozpačitě se usmál, když se jejich pohledy setkaly.

"Nerozptyluju vás, pane, že ne?"

Víc, než bys kdy tušil. "Naopak, oceňuji tvoji pomoc, Zacku."

Chlapec se znovu rozzářil, když uslyšel svoje jméno; jak snadné bylo ho potěšit. "To já rád. Angeal neuvěří, jak jsem byl tichý a klidný."

"Jsi jiný," řekl Sephiroth náhle, třebaže trošku rozpačitě, ale byla to pravda a záminka, aby mohl dále poslouchat mladíkův hlas.

"Jiný, pane?"

"Ne takový, jakého jsem čekal. Chci říct, v Angealově společnosti se chováš jinak. Jsi mnohem pohyblivější, hlučnější -"

"Dětinštější?" Zack dobromyslně pokrčil rameny. "Tohle je Shinra, pane. Není tady hodně lidí, kteří by tolerovali tuhle část mé osobnosti. Ale Angeal… i když mi občas pohrozí prstem, já myslím, že to má rád. Myslím… že to možná dokonce i potřebuje, někoho, kdo ho pořád udržuje ve střehu."

"A o koho se může starat," řekl Sephiroth tiše. "Angeal byl vždycky ochranitelský vůči těm, které měl rád."

"Bláznil taky kvůli jiným studentům?"

Sephiroth se zatvářil překvapeně. "Angeal nikdy předtím neměl osobního studenta. Učil a pomáhal ve třídách mladších Vojáků, ale ty jsi první, komu dělá mentora. To jsi nevěděl?"

Teď se zatvářil šokovaně Zack, ale s určitou dávkou dojetí. "Ne. Tak… proč…"

Sephiroth upadl do rozpaků; přál si, aby nic neřekl, ale všechny nepříjemné pocity u něj přebíjela touha smazat z Fairovy tváře zmatek a vrátit tam úsměv. A tak se pokusil odpovědět nejlépe, jak uměl, přestože ho napadlo, jestli Zackova skoro otázka nebyla jen rétorická.

"Hned od začátku, kdy tě začal učit, mi Angeal vyprávěl o tvých schopnostech a potenciálu. Sám musíš vědět, jak velice jsi vynikal ve své věkové skupině od okamžiku, kdy ses připojil k programu. Angeal byl přesvědčen, že nezbytné pozornosti se ti dostane, jen když budeš mít osobního učitele. Pouze vedení od vysoce vycvičeného Prváka ti zaručí rozvoj, jaký si zasloužíš. Myslím, že tak to všechno začalo."

Zatímco ho všemi obdivovaný generál chválil, díval se Zack nehybně do země a vzpomínal, jak osamělý se cítil jako kadet. Přestože byl veselý a všemi oblíbený, Zack skutečně vynikal - v tom měl Sephiroth pravdu - a protože byl tak vnímavý, nedokázal necítit závist a zášť, které k němu směřovaly. A pak se objevil Angeal jako slunce na temné obloze. Zack zvedl hlavu, když uslyšel důraz, který Sephiroth položil na poslední slovo.

"Angeal tě má velice rád. Není to pro něho snadné, celé roky si nedovolil se s někým takhle sblížit. Ztráta jednoho našeho přítele ho velice zasáhla a já věřím, že jeho blízké přátelství s tebou je pro něho léčivou zkušeností," řekl Sephiroth, který sám žasl, že mluví tak otevřeně o svém nejlepším příteli s chlapcem, kterého sotva zná.

Pak se Zack usmál (smutně, ale byl to úsměv). "Myslíte Genesise, pane? Rozumím. Vím, jak moc ho Angeal miloval. Není divu, že je pro něho tak těžké nechat to za sebou a zamilovat se do někoho jiného."

Generálovy uhánějící myšlenky se náhle zastavily, na jeho tváři zamrzl další, a ještě výraznější zmatený výraz. "Zamilovaní? Angeal… a Genesis?"

"Ach Gaio… asi jsem neměl…" zakoktal se Fair v panice, "počkejte… vy jste nevěděl, že byli…?"

Sephiroth pomalu zavrtěl hlavou. Sklopil oči k desce stolu a zahleděl se skrz ni do minulosti ve snaze rozebrat, co nikdy nedokázal moc dobře chápat, zahlédnout něco, čeho si dokonce i on měl všimnout.

"Omlouvám se, pane," pokračoval Zack zkroušeně. "Angeal mi to taky přímo neřekl, uhodl jsem to z toho, jak o Genesisovi mluvil v těch pár případech, kdy se o něm zmínil, a… vy… vy jste to opravdu nevěděl?"

"Ne." Sephiroth si vybavil, jak Angeal a Genesis měli víc volného času než on a byli vždycky spolu, s ním nebo bez něho… ale to se mu zdálo normální. Ti dva byli koneckonců nejlepší přátelé od batolecího věku. "Nikdy mi nic neřekli o… tom."

"Oh… ehm…"

"Ty jsi to uhodl z toho, jak o něm Angeal mluvil?"

"Ano, pane." Zack se pokusil nepřikrčit. "On říká, že jsem dobrý v odhadování lidí."

"A když jsi to uhodl, on ti to potvrdil," pokračoval Sephiroth spíše k sobě než k Zackovi. Nedokázal potlačit poněkud ublížený tón, který se mu vloudil do hlasu. "Angeal a já jsme o Genesisovi po jeho smrti mluvili jen málo, ale předtím mi žádný z nich neřekl…"

"Vím, že asi strkám nos, kam nemám, generále, ale myslím, že vím proč," řekl Zack odvážně a v krátké odmlce se s odzbrojující a nevědomou roztomilostí kousl do rtu. "Vím, že vy tři jste byli nejlepší přátelé. Myslím, že Angeal a Genesis nechtěli, abyste se cítil odstrčený nebo abyste si myslel, že vás mají míň rádi. Určitě vás nechtěli oklamat, jen asi čekali na správný čas, až to mezi nimi bude vážnější."

Sephiroth naslouchal Fairovým slovům a tichu, které po nich následovalo, a analyzoval. Genesis a Angeal trávili spoustu času sami… ale vždycky Sephirotha dychtivě vítali, když mu bylo dovoleno se s nimi setkat, a radostně ho vedli do tréninkové místnosti nebo ven, aby si mohli cvičně zabojovat nebo aby ho naučili dětským hrám, které hrávali v Banoře. Věděl, že oni dva byli nejlepší přátelé, ale nikdy se s nimi necítil jako méněcenný. A i když byl po Genesisově smrti Angeal zpočátku neutěšitelný, později se k Sephirothovi ještě více přimkl a láska a ochranitelská starostlivost, jíž ho vždycky zahrnoval, během let nikdy neochabla.

Genesis a Angeal byli…? Když počáteční šok vyprchal, zdálo se, že toto poznání zapadlo do mozaiky. Tak proto Angeal nikdy neměl žádný vztah. A pokud Sephiroth věděl, neoddával se ani těm letmým aférkám, tak běžným mezi Vojáky (včetně jeho samotného), kteří společně trénovali a bojovali. Fairovo vysvětlení Angealova mlčení také dávalo smysl. Angeal a Genesis se ho vždycky snažili zapojit do všeho… nepřáli by si, aby se cítil odsunutý nebo odlišný, když přátelství s nimi bylo jedinou normální věcí, kterou měl.

"Pane? Opravdu se moc omlouvám. Jsem v průšvihu?"

"Ne", slyšel Sephiroth sám sebe říkat mnohem laskavěji, než měl v úmyslu. "Oceňuji, jakou máš o mě starost, Zacku, a vůbec s tebou nejsem nespokojený. Ale myslím, že bychom se měli vrátit k práci."

"Ano, pane, samozřejmě," řekl Zack rychle a přičinlivě popadl další hlášení.

A Sephiroth opět zjistil, že mluví bez předchozího rozmyšlení. "Teď nejsi ve službě, Zacku. Můžeš mi říkat jménem."

"Opravdu?" Zack se rozzářil jako svatojánský brouček. "Díky… Sephirothe. Jééé, to je nádhera. Tvoje jméno je tak úžasné, víš, vždycky mi připomínalo něco nadpozemského, víš, jako by za ním měl zpívat andělský sbor nebo tak něco. Jo, jasně, Angealovo jméno mi připomíná to samé, dobře že jsem to neřekl Dr. Murakaimu, on si už tak myslí, že… ehm…"

Chlapcovo blábolení, nejdřív nadšené a pak nervózní, skončilo tím, že se rozpačitě zavrtěl, kousl se do rtu a sklopil své jasné safírové oči k zemi, zatímco se mu na tvářích rozlil ruměnec. Sephiroth si nebyl jistý, co by měl udělat nebo si myslet až na to, že ten pohled byl tak… roztomilý? Ano, roztomilý, to bylo slovo, které v souvislosti ze Zackem už tolikrát slyšel. Byl tak roztomilý, že si Sephiroth nedokázal pomoct, aby se jemně neusmál. A to asi muselo být správně, protože Zack konečně vzhlédl, tiše se zasmál a pustil se do zadávání informací do laptopu. Sephiroth se také vrátil k práci a na dlouhou dobu mezi nimi zavládlo nikoli nepříjemné ticho.

Uplynuly hodiny a odpoledne se proměnilo ve večer, a když obloha venku začala temnět, navrhl Sephiroth přestávku na večeři a nabídl Zackovi, že nechá něco přinést z jídelny První třídy. Zack vděčně přijal, a tak na chvíli odsunuli stranou papíry, když dorazily talíře s kořeněnými nudlemi a dušenou zeleninou. Bylo to jedno ze Sephirothových oblíbených jídel (třebaže obvykle nevěnoval příliš mnoho pozornosti tomu, co jedl), ale nebyl si jist, jestli ho Zack vůbec někdy jedl. Potěšilo ho, když se Zack na těstoviny vrhl s hladem, jaký se dal od osmnáctiletého Vojáka čekat.

"Chutná ti to?"

"Je to vynikající," odpověděl Zack, jakmile spolkl sousto. "Páni, jestli je všechno wutaiské jídlo takové, tak bych si přál tam být během války."

Sephiroth se chlapcově nevinné poznámce skoro zasmál. "Tu kombinaci pálivé a sladké chuti jídlu dodává koření jménem jakumi, které se ve wutaiské kuchyni používá velmi často. Ale pamatuj si, během války není čas na ochutnávání místních specialit. Pokud si dobře pamatuju, omezovala se moje wutaiská kulinářská zkušenost na standardní vojenské příděly ze Shinry."

"Ale po uzavření míru jsi ty dobroty přece jen ochutnal, že?"

"Ano, po podepsání smlouvy uspořádal pan Godo hostinu. Byl to čestný muž. Poskytl mi tehdy služby svého osobního ochutnavače."

"Ochutnavače?"

"Pro případ, že by někdo jídlo otrávil."

Zack se zatvářil dotčeně. "To, že jsi přinutil Wutai vzdát se, zachránilo bezpočet životů! Dokonce ses u Shinry zasadil o to, aby ve smlouvě získali Wutaici lepší podmínky! Učili jsme se to v kurzech a dokonce Angeal mi to říkal!"

"Je v nejlepším zájmu Shinry, aby měli rekruti co nejvíc důvodů mě obdivovat," začal Sephiroth trpělivě, "a Angeal by mě bránil, i kdyby to mělo narušit jeho smysl pro čest, myslím. Ano, můj příjezd do Wutaie přivedl válku k rychlejšímu konci, a bezpochyby tak zůstalo ušetřeno mnoho životů. Ale také jsem vlastnoručně zabil mnoho jejich válečníků a zastrašil jsem hrdý a šlechetný národ tak, že přijal porážku, která mnoho jeho příslušníků ponížila. Měli a mají důvod nazývat mě démonem. Já vím, že si přeješ stát se hrdinou, Zacku, a nechci tě odrazovat. Ale ve válce je sláva vždycky převážena utrpením. Všichni jsou potrestáni tím, že něco ztratí."

Zack vážně naslouchal s vědomím, že to vůbec není obvyklé, aby Sephiroth mluvil jinak než v krátkých úsečných větách, a pak přikývl, že rozumí. Aniž se cítil jakkoli odrazený, byl ve skutečnosti generálovi vděčný za jeho upřímnost a otevřenost. Angeal vždycky až po dlouhém přemlouvání svolil k tomu, aby mu vyprávěl příběhy z války, a i tehdy se vyhýbal pochmurnějším a tragickým aspektům. Zack měl podezření, že si Angeal příliš cení jeho mladistvého optimismu a nevinnosti, než aby riskoval, že je nějak naruší, a s nadějí přemýšlel, jestli to znamená, že ho Sephiroth na rozdíl od Angeala nepovažuje za dítě.

"Tak to je možná dobře, že jsem ji zmeškal," připustil. "Myslíš, že Shinra někdy povede nějakou další totální válku?"

"Nepředvídám, že by během našich životů k něčemu takovému došlo. Wutaiský odpor existuje už jen na několika izolovaných místech a žádná další velká hrozba není na obzoru."

"Dobře. Chci být hrdina, chránit lidi, víš? Ne bojovat proti celým národům jen proto, že je Shinra chce dobýt a ovládnout jejich zemi," řekl Zack zamyšleně. "Ne že bych chtěl společnost pomlouvat. Ale začínám si uvědomovat, že nemusím schvalovat všechno, co Shinra dělá, abych byl její součástí, pokud mi tady zbude dost prostoru na to, abych mohl udělat něco dobrého. Myslím, že to Angeal cítí stejně, ale neřekne mi to ze strachu, abych si nepustil pusu na špacír a nedostal se do nějakého průšvihu."

Sephiroth spolkl sousto, sklopil oči a usmál se.

"Co? No tak, řekni, co?"

"Vůbec nejsi takový, jaký jsem si původně myslel, že budeš. Jsi dospělý, inteligentní a na svůj věk umíš výborně formulovat myšlenky. Vůbec nejsi to dětinské rozmazlené štěně, jaké jsem očekával."

V bledých očích zajiskřila rozpustilost. "Dík. Ale neříkej to Angealovi, jo? Tak nějak mám rád, jak se pořád stará a hlídá si mě. Hm, tohle mu taky neříkej, jo?"

"Dobře. Nepřipravím Angeala o projevy nepotlačitelných otcovských instinktů, obzvlášť když jsi toto břímě sejmul z velké části ze mě," řekl Sephiroth vesele.

"Opravdu? Taky tě sekýroval, že nejíš dost zeleniny?"

"Kdyby moje strava nebyla vždycky vyvážená, určitě by to dělal."

"Vyvážená strava je nuda," postěžoval si Zack. "Už jsi někdy jedl pizzu Maxi party všehochuť z Pizza Paláce?"

"Ne, myslím, že ne." Ve skutečnosti to byly roky, kdy Sephiroth naposledy vůbec pizzu jedl.

"Teda člověče, to někdy musíme napravit! Ručím za to, že si ji zamiluješ!"

"Možná," řekl Sephiroth pobaveně.

Zatímco oba Vojáci pokračovali ve své jednotvárné práci, tu a tam spolu promluvili a oba byli překvapeni, jak lehce jim to šlo. Sephirothova obvyklá stísněnost z toho, že s někým musí komunikovat, byla zmírněna náklonností, kterou k tomu chlapci cítil (víc než náklonností, šeptal mu hlas ze dna duše). Než se nadál, vyprávěl krátké příběhy ze svého života, které lidem vždycky připadaly zábavné, jen aby Zacka viděl a slyšel smát se. A ke svému úžasu zjistil, že se hlasitě směje Zackově až neuvěřitelně přesné parodii na jednu z Angealových řečí o "hrdosti a snech".

Pohoda, kterou Sephiroth cítil v přítomnosti toho, na něhož se tolik snažil nemyslet, byla nebezpečná věc a on to věděl; věděl, že tahle nemožná matoucí touha se jen zhorší s tím, jak se se Zackem více sblíží. Mladík byl ale očividně šťastný, že je tady, a to Sephirothovi stačilo k přesvědčení, že by se měli stát přáteli, jak navrhoval Angeal. Ale bude si muset zachovat odstup… a možná časem tato kombinace radosti a bolesti vymizí, nebo se aspoň stane snesitelnější.

Generál byl zvyklý pracovat pozdě do noci a měl v úmyslu to udělat i nyní, a když se hodně připozdilo, pokusil se Zacka s díky za pomoc poslat pryč.

"Nejsem unavený," řekl chlapec vesele. "Můžu pokračovat. Prosím? Aspoň mi dovol dokončit tuhle hromádku."

Chce být blízko mě, pomyslel si Sephiroth a sevřela se mu hruď, ale nedokázal říct ne tomu sladkému prosebnému hlasu a ani té části sebe samého, která chtěla mít Zacka u sebe a nestarala se o následky. Vyvolal si na počítači Fairův rozvrh na příští den a zjistil, že mu služba začíná dost pozdě, až v jedenáct hodin dopoledne.

"Tak dobře."

Zack mu radostně poděkoval a ztichl, očividně s úmyslem dokončit co nejvíce práce předtím, než bude poslán pryč. Sephiroth se také soustředil na vlastní práci. Snažil se přitom nedívat se na Zacka a nakonec se mu to podařilo. Čas se nezřídka stal jen rozmazanou šmouhou, když pracoval tak rychle a s takovým úsilím, a když se příště podíval na hodiny, uvědomil si dvě věci. Za prvé, že je skoro půlnoc, a za druhé, že už nějakou chvíli neslyší z druhé strany místnosti ťukání do klávesnice a šustění papíru. Vzhlédl a uviděl to, čemu se snažil celou dobu vyhýbat.

Zack spal; otevřený laptop ležel na polštáři vedle něho. Chlapec sám sklouzl k bočnímu opěradlu, paže mu visely dolů a brada spočívala na hrudi. Vypadal tak dokonale pokojně a Sephiroth ho nechtěl rušit, ale přesto vstal, přistoupil k němu a pomalu se k němu sklonil.

Oh, a tady byla ta opojná Zackova vůně, jako levandule a skořice, a Sephiroth se jí zhluboka nadechl. Zvedl ruku, aby odhrnul pramen hedvábně černých vlasů z Fairových očí, a přistihl se, jak jí jemně přejíždí přes vlasy stejně, jako to dělával Angeal, a vychutnává si jejich bohatou hebkost.

Zatím to bylo bezpečné, zvídavé, přátelské, dokonce experimentální, ačkoliv Sephiroth nenáviděl toto slovo, jako by se jeho prostřednictvím mohl svět Hoja přiblížit světu Zacka. Kdyby se chlapec probudil, mohl by Sephiroth tvrdit, že se ho jen pokoušel probudit, a přísně ho poslat domů. Ale prsty Sephirothovy ruky měly vlastní vůli a sklouzly dolů, aby pohladily jemnou tvář, a pak se k ní přitiskly a generál pocítil něco jako opojení z toho, jak Zackova tvář přesně zapadla do křivky jeho dlaně.

Chlapec se slabým nevědomým úsměvem tiše vzdechl a pohnul hlavou vstříc doteku. Sephiroth vyplašeně ucukl… ale uplynula minuta a Zack stále spal. Měl bych přestat, tohle není správné, zbytečně riskuju. Ale navzdory hlasu rozumu se Sephirothovy prsty znovu natáhly a tentokrát opatrně přejely přes růžové rty, které byly stejně jemné jako všechny ostatní části Zackova zevnějšku. Tak záhadný, tento mladý muž, taková kombinace měkkosti a síly, nevinného dítěte a dospělé duše.

Sephirotha bolelo srdce tak, jak jen párkrát v celém jeho životě, jako by se nadouvalo a snažilo se prodrat ven z hrudi, utéct odsud, jakoon sám chtěl utéct. Chtěl Zacka, chtěl ho strašně moc, ale ne jen tělo, které jeho stříbrné oči hladově hltaly - chtěl ho celého, všechno pod povrchem, duši, která oživovala bledé oči a tvořila smích, který byl jako zvonky a zurčení potůčků a třesk vítězné ocele, třebaže nezněl jako žádná z těchto věcí. Nechtěl se Zackem jenom spát, ale držet ho, nechat jeho veselý hlas zahnat všechen strach a zmatek.

Sephirothovy prsty ještě několik okamžiků bloudily po Zackových rtech a pak prudce ucukly, když jeho nadlidsky citlivý sluch zachytil zvuk kroků rázně se blížících ke kanceláři. V okamžiku, kdy Angeal vrazil dovnitř, seděl Sephiroth na svém místě a přerovnával věci na stole, aniž měl jediný vlásek jinde, než měl být.

"Sephe, neviděl jsi - ach, díky Gaii." Velitel se s úlevou usmál a krátce pohladil Zacka po vlasech, očividně uklidněný oním dotekem. "Neměl jsem tušení, že tu zůstane tak dlouho."

"Neměl jsem v úmyslu tě rozrušit. Trval na tom a já jsem mu nechtěl bránit v jeho snaze pomoct."

"Dělal na tebe ty svoje štěněčí oči, že? Shinra by to mohla používat jako zbraň," zasmál se Angeal tiše. "Takže všechno proběhlo v pořádku?"

"Byl mi nesmírně užitečný a hezky se s ním povídalo."

Angeala to očividně potěšilo, protože se jeho úsměv ještě rozšířil. "To je skvělé. Díky, že jsi to udělal, Sephe. A teď už si ho odvedu."

Když se Angeal sklonil k Zackovi a začal s ním lehce třást, pocítil Sephiroth náhlou bodavou touhu požádat ho, aby chlapce nechal tam, kde je. Ale Zack by neměl strávit celou noc v takové pokroucené poloze a už vůbec by neměl strávit noc v místnosti náležející velícímu důstojníkovi. Už Zackovo přátelství s Angealem bylo příčinou mnoha klepů, které měly za následek, že musel pracovat o to usilovněji, aby byl posuzován podle vlastních pozoruhodných schopností. A nebylo divu.

"Štěně," říkal Angeal tiše, skoro mazlivě, když se vzrůstající silou třásl Zackovým ramenem. "No tak, už máš být v posteli."

"Ještě pět minut," zamumlal chlapec nepřítomně, "…zdá krásný sen…"

"Promiň, Zacku. Můžeš ho dosnít ve vlastní posteli. Pojď."

"Nechce se mi…"

"Ale budeš muset. A ani nemysli na -"

Zack nadzvedl hlavu jen natolik, aby vzdorně našpulil ret, a pak se zavrtal hlouběji do měkké kůže pohovky. Angeal převrátil oči, přesvědčivě zabručel a sklonil se, aby zasunul paže pod jeho záda a kolena. Sephiroth vyloudil chabý úsměv, který měl být pobavený, ale vypadal spíš závistivě, když se k němu Angeal otočil se Zackem ospale visícím na jeho širokých pažích a svírajícím svetr jeho uniformy.

"Normálně to nedělám," řekl velitel jakoby na obranu. "Stejně nenávidí, když ho takhle zvedám. Zítra na mě bude naštvaný. Ještě jednou děkuju, že jsi ho ohlídal, Sephe."

"Kdykoli," řekl generál a myslel to vážně.

Angeal opatrně prošel dveřmi na chodbu a snadno přitom zvládal své břemeno na rozdíl od Sephirotha, který tam stál jako socha, krásný a osamělý. Jeho prsty zacukaly, když je viděl odcházet, jako by toužily vztáhnout se a něco uchopit. Neurologický symptom, pomyslel si automaticky, musím ho nahlásit, ale pravděpodobně to neudělá. Jak šel čas, vyhýbal se Hojovi stále více, když šlo o drobnosti, jako byla tahle.

"Dobrou, Sephe."

"Dobrou noc, Angeale," zašeptal Sephiroth. "Dobrou noc, Zacku."