Kapitola 3.

 

Neil ležel hlavou na stole a v pravidelných intervalech čelem mlátil do stolu. Byly to tupé rány, které zněly v prázdné místnosti velmi dutě.

 

Je uprostřed nejtěžšího případu v celé své kariéře, možná v historii celého oddělení, a on si odrovná nejlepšího muže jenom proto, že měl said nejlepší muž lepší nápad než on sám. Ano, je to nebezpečný nápad a Neil byl vzteklý, ale jenom proto, že ho jeho mladý muž obešel, neřekl mu, co má v plánu a jednal na vlastní pěst. Zbytečně ohrozil celou jednotku a možná i celé oddělení, ale Neil následně ohrozil celou operaci tím, že agenta uvedl do stavu, v němž není schopen pracovat.

 

Herbs mu před hodinou oznámil, že voják není u sebe doma, ani v posilovně a ani v práci. Ano, Neil po něm vyhlásil interní pátrání, ale je si jistý, že pokud se voják dostal do té fáze, kdy se uzavřel před světem, nikdo ho nenajde. Je to nejlepší chlap, jakého kdy oddělení mělo – a jeho perfekcionismus ve všem co dělá je toho důkazem.

 

Když se na stole rozvibruje jeho mobil, Neil po něm chňapne tak rychle, až si málem vymkne zápěstí. Dostal krátkou zprávu od Garryho: Elliot je v pasákově klubu. Neil se sebere a jede k němu domů. Za normálních okolností by se vloupal ke svému podřízenému a počkal na něj ve tmě jeho kuchyně, ale udělat tohle Zabijákovi, Neil by byl mrtvý dřív, než by si uvědomil, že je voják v bytě. Takhle jenom počká u vchodu. Když se zabiják vrátí (a Neil si všimne, že na sobě má pancíř a plnou zbroj), Neil si povzdechne a ještě jednou se omluví. Voják mu podrží dveře od domu, což Neil kvituje jako gesto odpuštění.

 

„Byl jsi v tom klubu?“ zeptá se a snaží se znít klidně a vyrovnaně.

 

Voják složí svou zbroj v chodbě do skříně a jde do kuchyně, kde si nalije vodu z kohoutku a na několik mocných loků ji vypije. Neil si přehodí sako z ruky do ruky.

 

„Máš informace?“

 

Nemá se k odpovědi, ale to není pro Neila novinka. Odloží sklenku a posadí se ke stolu, načež vytáhne z pod saka složku: jména lidí, kteří kupují mladé chlapce, a dvě fotografie s dětmi, které se shodují s těmi, které pořídil agent ve Strikorovově domě.

 

„Jsou koupené?“ zeptá se Neil.

 

Zabiják mu podá složku, kterou jeho nadřízený uchyleně přeletí očima; rodiče zavražděni, bez domova, bez nároku na náhradní rodinu, příliš staří na děcák, soud ohledně opatrovnictví, prohra. Oba mají podobný spis. Neil se zamračí: „Tomu nerozumím.“

 

Agent vstane, otevře dveře na balkon a vyjde ven. Vlahý letní vzduch mu pomáhá přemýšlet. Po několika minutách vejde za ním na balkon i Neil: „Tomu nerozumím. Když je nekoupil, tak je… drží násilím?“

 

Zatímco Neil několikrát pročítá špatné části spisu, voják na okamžik zavře oči a chce se oddat meditaci, o kterou byl dnes ochuzen, ale Neil mu nedopřeje: „Tak? Víš něco bližšího, než co se tu píše?“

 

Voják poklepe na jednu větu ve spisu.

 

„Nejsou pohřešovaní, oba chodí na střední školu,“ přečte Neil nahlas a pomalu, jako by mu to celé nedávalo smysl. „Já to… nechápu.  Nechává je u sebe bydlet, oni chodí do školy a platí mu za to… tělem?!“ zhrozí se Neil.

 

Zabiják mu nehodlá vysvětlovat, že je to nejspíš ta nejlepší možná alternativa, jaká se zrovna těmto dvěma chlapcům mohla ve Strikorovově případě stát. Ještě Neilovi poukáže na příjmení těch chlapců, aby to došlo i jemu.

 

„Turgeněv Miroslav a Hrubeš Jan…“ přečte s velmi špatným přízvukem Neil. „Počkej… počkej, ty dvě jména já… znám. To jsou přece… to jsou přece ti dva co se odpojili od ruské mafie. Ti jim potom zmasakrovali rodinu, nevěděl jsem, že někdo přežil – počkej, chceš mi říct, že je Strikorov nechává žít po tom, co mu provedli jejich otcové? Je to nějaká forma trestu? Proč ti kluci… neutečou? Když můžou chodit do školy? Proč to nenahlásili?!“ nechápe Neil.

 

Voják se sám pro sebe ušklíbne – Neil žije tak moc mimo realitu, v tom svém zazobaném suburbanském životě se svou ženou a jedním dítětem, že ho vůbec nenapadá, že ti kluci nemají jinou možnost. Pokud je Strikorov živí a šatí a oni mu jenom musí být k ruce, je to nejlepší možnost, jakou ve svých životech mají. A on si je jistý, že ti kluci jsou Strikorovovi vděční. Jenomže Neil tohle asi nepochopí – neumí si takovou situaci vůbec představit jako reálnou. V jeho idealistickém světě mají všechny děti dva hodné rodiče, vždycky co jíst a jejich jediná starost je chodit do školy a nosit dobré známky.

 

Mladý agent si nesmí Neilovu povahu brát příliš k srdci, nebo mu vyčítat jeho způsob uvažování, ale na celé té situaci se Strikorovem mu přijde něco zvláštního. Něco, co mu možná uniká, na co se dostatečně nezaměřil. Jenže co to je…?

 

Nechá svou hlavu vyčistit pomocí meditace a velmi krátké spíš studené sprchy. Nikdy si úplně nezvykl na teplou vodu – nikdy mu nebylo dopřáno žádného komfortu, aby si na něj nezvykl a nezačal ho vyžadovat, což byl ostatně důvod, proč se dostal z područí svého otce tak pozdě. Nutno ale dodat, že dlouhou dobu svůj útěk plánoval do detailu. Pravda, neplánoval, že přežije tak dlouho.

 

Strikorov bude nejspíš jeho poslední akce – jakkoliv Neil a možná i Herbs doufají, že by se mohl jednoho dne začlenit, že by snad mohl jednoho dne žít spokojený a vyrovnaný život, že by mohl zapomenout na hrůzy celého svého dětství a dospívání, voják si je jistý, že na téhle planetě už slouží přesčas bez nároku na mzdu.

 

Když ulehne na nezvykle pohodlnou matraci a podloží si dlaní hlavu, na moment si dovolí popustit uzdu své fantazii a představí si, jaké by to bylo, mít dětství, jaké zažívá Neilovo dítě. Nebo Herbs. Nebo kdokoliv, koho kdy potkal.

 

Po pár minutách zatřese hlavou a otočí se na druhý bok. Nemůže si dovolit takové myšlenky, nemůže se začít litovat nebo přemýšlet nad tím, co se mu stalo. Zbláznil by se, přestal by se soustředit, zabíjel by, běsnil by. Nedokázal by se soustředit na svůj úkol – svůj finální úkol.

 

Strikorov.

 

Neil se další tři dny svému nejlepšímu muži vyhýbal, ale ten měl úplně jiné starosti než sledovat pohnutky a výčitky svědomí svého nadřízeného. Jeho mysl se zostřila a stala se opět slučitelnou s realitou, teď, když se zaměřil na fakt, že se jedná o poslední akci, o poslední cíl. Má na dosah smysl svého života a pak může klidně zemřít. Konečně.

 

„Elliote, máš chvíli?“ zeptá se tiše Richie.

 

Agent zvedne hlavu až po několika vteřinách. Nikdy si na to jméno nezvykne. Nepatří k němu. Chvíli si kolegu prohlíží. Nepamatuje si, že by spolu kdy promluvili. Tedy, že by Richie mluvil a voják vnímal, případně se gesty či mimikou zapojil do hovoru.

 

„Dali jsme… do mašiny fotky z toho domu, kluky z ulice a Strikorova a zjistili jsme… no. Pojď se podívat sám,“ vyzve ho Richie a zamíří do svého kanclu.

 

Několik fotek a složek na stole, dva hrnky od kávy, které by zasloužily umýt už včera večer, propocené sako přehozené přes židli. Nepořádek. Zabiják se skloní nad fotkami, které sám pořídil v domě. Chlapci, pár dívek.

 

„Žádné z dětí není na seznamu zmizelých, pohřešovaných nebo unesených. Žádné z dětí není vězněno. Myslíme si, že je řád v tom, jak ty děti získává. Tady tyhle dvě dívky už u něj nebydlí, ale obě chodí na vysokou. Zpětně jsme dohledali, že jeden ze Strikorovových mužů hradí jejich studium. Myslíme si, že pro něj na dálku pracují, buď… najímají nové rekruty, nebo prodávají drogy. Případně… něco jiného.“

 

Voják si pročte záznamy o několika dalších dětech, které po dosažení dospělosti odešly ze Strikorovova domu. Je v tom systém. Strikorov se o ně nějakou dobu stará a ty děti pro něj poté pracují. Není to špatný systém.

 

„Většina těch dětí jsou sirotci. Máme záznamy o několika z nich – pasťáky, drobné krádeže. U Strikorova se ale chovají slušně, nemají záznamy a očividně je o ně dobře postaráno. Až na ten fakt, že… je očividně sexuálně zneužívá.“

 

Nejlepší z jednotky vzhlédne a povytáhne obočí.

 

„Je, eh, podle sledovaček víme, že… ty děti jsou většinou z ulice. Případně jak už jsi zjistil, děti mrtvých přátel, ale i nepřátel.“

 

Ve vzduchu nyní visí očividná otázka, na kterou by se byl Richie zeptal, kdyby byl Zabiják někdo jiný a Richie by toužil zemřít; kdybys neutekl od svého otce, byl bys mezi těmi dětmi i ty…?