Vzbudí se v pět ráno jako každý den. Musel spát na zemi, ta měkká postel není stavěná pro něj. Od včerejška ho bolí hlava a bolet ho nepřestala ani po meditaci. Osprchuje se ledovou vodou a dá si svých běžných deset kilometrů na rozproudění krve. Prší a je sotva dvanáct stupňů, ale jeho tělo je zvyklé. Vrátí se o pár minut dříve než obvykle. Zavěsí se na hradu, aby mohl udělat několik desítek přítahů, potom znovu padnout dlaněmi na zem a udělat pár kliků. Za trest za včerejší slabost si nedovolí snídani, pouze půl litru vody. Druhá sprcha je studenější než ta první, a také kratší.
Herbse v práci ignoruje a Herbs rozumí, že je voják poněkud podrážděný, takže výjimečně téměř celý den mlčí. Až v odpoledních hodinách do jejich kanceláře vkročí Neil. „Pojď se mnou.“
Voják poslechne a vydá se za svým velitelem do jeho kanceláře.
„Přemýšlel jsem o tom celou noc. Šel jsem s tím za svým nadřízeným. Tvrdí, že pokud… pokud do toho chceš jít… pokud si opravdu myslíš, že je to nejlepší možnost… byli bychom vděční. Není jiné řešení, já vím, že ne. A ty jsi… jenom, Elliote, bojím se, že tě pozná a že… podívej, kdyby se rozhodl z tebe udělat jenom svého poskoka se zbraní, neváhal bych. Jsi nejlepší. Ale… Strikorov je… on ty chlapce, a já bych…“
Voják hledí na svého velitele netečně a Neila napadne, jestli mu voják vůbec věří. Jestli je pod vším tím vycvičeným kamenným výrazem alespoň náznak člověka. Jestli má vrah emoce. Jestli má identitu, charakter, povahu. A pokud ne…?
“Nedokázal bych tě tam poslat, Elliote. Neuměl bych žít s tím, že jsem tě poslal do takové situace, že tě nechávám být zodpovědným za něco tak osobního-!” Šéf se chytí za hlavu a posadí se na roh stolu. Chvíli mlčí a zabiják si překládá jeho barvitu řeč do skutečného významu a ano, jde jen a pouze o to, že si Neil není jistý, zda je voják ochoten a vůbec schopen oddělit osobní pomstu od analytické profesionality a z druhé strany jakýsi pochybný otcovský cit, jako že “toto by děti dělat neměly” a podobné sračky. A jo, jsou to sračky. Celá hromada sraček.
Voják na sobě nedá znát jedinou emoci - nebude se hájit ani oponovat, na to jsou tu jiní.
“Ale jsi voják. A já vím, že z nás odvedeš nejlepší práci. Pokud se rozhodneš do toho jít, nebudu pro tebe moc vůbec nic udělat. Nemůžeš mít odposlech ani tě nemůžeme kontaktovat. Pokud se něco stane… budeme sledovat situaci z povzdálí a pokud něco poznáme, zasáhneme, obvyklá 102, ale musíš chápat, že je to nejnebezpečnější akce, které kdy budu velet.”
Neil ví, že se reakce nedočká, voják je vůči němu chladný jako nikdy. Nereaguje, dokonce ani nenaváže oční kontakt. Většinou alespoň příkývne na souhlas, ukloní hlavu, použije gesto nebo mimicky naznačí, co si myslí - od Neilova výbuchu je však zabiják jako naprogramovaný. Neil má pocit, že v něm nezůstalo nic lidského.
“Nemůže to trvat dlouho. Ve chvíli, kdy něco zjistíš, musíš utéct. Bude to nebezpečné. Může na to kdokoliv přijít, může to kdykoliv prasknout. Dám ti krytí, uděláme všechno co půjde, aby tvou minulost nedokázal vystopovat. Ale až dojde na lámání chleba, nemůžu pro tebe přijít. Ne, dokud nebudeme mít důkaz - psal jsem na vedení, snažil jsem se obhájit razii a vzít ho za dvojnásobnou vraždu těch dvou kluků, ale nahrávky nebyly pořízeny legálně, mrtvá těla se nikde nenašla a to místo jsme prozkoumali; není tam ani kapka krve a psi nenašli žádnou stopu. A záznam je dle specialistů nedostatečným důkazem. Stín v dodávce může připomínat Strikorova, ale státní zástupce nám nedá souhlas ani se zásahem, natož se zatčením, takže… nemáme nic.”
Agent nemůže říct, že by to nečekal - v pravdě mu to může nahrát do karet. Neví, co hledá, o to bude nenápadnější na to přijít. Omylem, třeba. Ta akce musí být krátká a velmi nečekaná. Zničí Strikorova a může zemřít. To je jeho odměna - za všechno utrpení, za všechnu bolest.
“Pokud do toho půjdeš, musíme vymyslet plán. Vím, že nemáme moc času, pokud se chystá začleňování Strikorovova týmu do toho Manningova, já vím, ale musíme dát dohromady alespoň základní plán. Nepustím tě tam na vlastní pěst.”
A ačkoliv agent chápal, že Neilovi jde o úspěšnou akci, stejně dobře věděl, že nejlepší příprava na akci je zdatná improvizace. Upřímně se na akci v utajení těšil - mohl předstírat, že je někdo jiný, a zapomenout tak na sebe sama. V tuto chvíli se toto řešení zdálo být pro zabijáka nejschůdnějším.
Kdyby agent tušil, co se stane…
Věděl, narozdíl od svého nadřízeného, že pojem “příprava na akci” je zásadně nerelevantní. Nikdy není možné se připravit. Jeho akce před třemi lety, kdy se sám osvobodil z otcova sídla, byla naplánovaná jenom do chvíle, kdy se dostal ze standardních pout, ze sklepení a k první zbrani, která byla zcela náhodou otce. Také otce jako prvního zastřelil. Ale plán? Ne, to určitě ne. Dnes je to stejné. Pokusí se dostat k člověku, pro kterého ho cvičili, pro kterého trpěl, pro člověka, kterému měl dělat buď kurvu, nebo zabijáka. Na to se nejde připravit. Nezná lidi, nezná prostředí, nezná souvislosti ani hierarchii. Mají jenom velmi vágní povědomí o počtu, přibližný směr uvažování, přibližné témata jejich záměrů.
A Neil?
Zabiják jenom částečně nechá svou tváří protnout úšklebek, pak se jeho mimika ustálí na betonové netečnosti. Neila zajímá jenom on sám a jeho vlastní úspěch. Jeho vlastní oddělení, protože to on této akci velí. Velký Neil. Velký šéf. Možná by mu taky vyhovovalo být na Strikorovově místě, jenom na to nemá koule. Možná je za touhle prací nakonec obdiv - a zde se Agentovy myšlenky zastaví. Nemůže přemýšlet o lidech, nemůže být osobní. Je lehké potom přemýšlet o sobě samotném jako o člověku - a Vrah ví, že on člověk není. Nemá to nic společného s lidskostí, osudem nebo povahou. Prostě mu nebylo přáno, aby se narodil jako člověk a aby tak s ním bylo zacházeno. Není to ničí vina, není to dobře ani špatně. Prostě to tak je.
Jenom pár týdnů, posteskne si Neilův nejlepší člověk v hlavě, když uléhá na tvrdou vinylovou podlahu ve státním bytě. Jenom pár týdnů. A pak budu volný.
A je to jediná myšlenka, která ho uchrání od skoku z okna - teď ještě nemůže. Když se probudí o půl páté ráno s naprosto prázdnou hlavou, přizná si, že má problém. Přestává být profesionální. Je těžké udržet se bez emocí,když jsou mu podbízeny každých pár vteřin. Má problém, který lze vyřešit jenom jedním způsobem. Ale teď to nejde.
Komentáře
Okomentovat