Od dalšího papírování ho zachrání Herbs. Chvíli otálí u svého stolu, chvíli u skartovačky a pak zase u kopírky, vždy očividně čeká, až nebude vyjma Vojáka nikdo na doslech, ale pak jeho odhodlání zmizí a on stejně nic neřekne. K poledni je z něj nejděsivější člen týmu tak nervózní, že svého týmového partnera přirazí jednou dlani ke zdi a pohlédne mu do očí tak intenzivně, až se Herbsovi rozklepou kolena.
"Jen…!" Vyhekne Herbs a snaží se popadnout téměř vyražený dech. "Jenom jsem… Ježíši, pusť mě."
Voják uposlechne rozkaz, načež o půl kroku ustoupí, ale jeho pohled se nezmění. Herbs ho znervózňuje, což je před akci nejenom rozptylující, ale navíc taky poměrně nebezpečné, vzhledem k okolnostem. Není moudré zabijáka provokovat pár dní před akcí, o které doufá, že bude poslední. Agent nemá co ztratit a minimálně Herbs má tolik rozumu, aby si byl tohoto faktu vědom.
"Jenom jsem...mám pocit, že se vidíme naposled."
Herbs se zhluboka nadechne a ještě jednou si urovná sako a prohrábne si frustrovaně vlasy, zatímco voják znova o krok přistoupí.
"Já...vím, že pro tebe je strikovov důležitý. Že mi neřekneš proč nebo jak, ale já vím, že je to osobní. Přece bys nevytáhl Manningovo jméno pronic zanic, ale…Pokud už se neuvidíme, chci, abys věděl, že tě považuju za přítele. Ačkoliv mě mrzí, za jakých okolností jsme se setkali."
Agent, neskrývat emoce, by se pro sebe ušklíbl, takhle jenom hledí do Herbsovy tváře, jakoby čekal na vysvětlení.
"Nechtěl jsem…- ah," mladý Herbs nad sebou zavrtí hlavou a Agent detekuje jeho zardělé tváře. "Ehm, nevím, jak… ehm. Promiň. Je to… poněkud neortodoxní, nechtěl jsem jenom... ah," povzdechne si Herbs a prohrábne si krátké černé vlasy. "Pokud se tyto dny vidíme naposledy, nechci, aby sis myslel, že... na tebe zapomenu."
Agent se nechce pouštět do analýzy chování svého kolegy a svým způsobem podřízeného, rozhodne se proto ignorovat jeho emocionální rozpoložení.
"Vím, že to máš se vztahy a vůbec s lidmi jinak, nejde mi o to, že bych tě vnímal jako přítele, ale myslím, že… nechci tě poučovat ani patronizovat, nechci ani, abys to bral stejně jako od Neila, protože oba víme, že jemu jde o úspěch v akci, ne o… ne o vojáky. A já jenom.. zkrátka, snažím se říct... ," Herbs se ve svém drmolení zarazí, načež si povzdechne: "Dej na sebe pozor. Vím, že tenhle náš rozhovor je poslední vůbec. Ale… to víš taky. Budeš mi chybět."
Agent neví, co na to má říct. nebo jak Má zareagovat. Neviděl v Herbsovi nic než dalšího člověka okolo něj - nevěděl, jestli je ta chyba v něm, že lidi vnímá bez rozdílu jako další v řadě, kteří ho využívají, nebo jenom další potenciální hrozbu; takže ho napadne jediné možné řešení této situace - podá Herbsovi ruku. Vyjevený Herbs několikrát zamrká, pak ruku přijme poněkud dřevěně, nařež velmi pomalu vzhlédne, aby kolegovi viděl do očí.
Jeho pohled je skelný, trochu smířený, všimne si Herbs. Ale i tak je v něm něco z rozhodosti.
Pokud jsme se viděli naposledy, pomyslí si Herbs, kdy se k němu vrah otočí zády a odejde z oddělení, pak věz, že mě to mrzí.
Herbs se jenom nerad vrátí ke své práci, ačkoliv mu myšlenky ubíhají k jedné jediné osobě - ale také k jedinému fyzickému kontaktu, kterého se mu od muže, po kterém toužil, dostalo. Ale právě ve chvíli, kdy se chce oddat fantazii a představit si ono přitisknutí ke stěně v jiném světle a při jiné příležitosti, do zasedačky vběhne Neil: "Viděl jsem vás přes sklo, Herbsi, co ti udělal?!"
"Co? Kdo?"
"Herbsi, je tady mezi námi jenom jeden nestabilní sociopat," prskne šéf.
Jo, ty, souhlasí s ním v duchu Herbs. "Rýpal jsem a zmátl jsem ho."
"Kdybys ho zmátl, přinejmenším by ti zlomil vaz," zabručí velitel jednotky a odejde.
Herbs se ještě jednou otočí po místu, kde byl přiražen ke stěně. No jo, uvědomí si s odstupem. Kdybych ho zmátl, přinejmenším… by mi zlomil vaz. Herbsovi se rozbuší srdce a musí se posadit na kraj stolu.
Na druhé straně oddělení se mezitím Zabiják připravuje na svou misi. Prochází všechny podklady které má, prohlíží si chlapce, pro které má Strikorov slabost, o dívkách, které pro něj pracují na univerzitách a hledají mu klientelu, o chlapcích, o které se stará ve svém sídle, o jeho ochrance, o jeho aktivitách. Jsou tu nějaké náznaky o fúzi mezi Strikorovem a Manningem a pokud je to pravda, Zabiják musí být nejenom rychlý, ale především chytrý. Potřebuje alespoň pár dní, aby si připravil plán a zvykl si na novou roli, ale také aby se vyhladověl. V ideálním případě by měl shodit ještě sedm kilo, aby navodil dojem submisivity, který Strikorov očividně vyžaduje.
Domů dorazí za deště a poněkud ve spěchu. Sprcha, kterou si dopřeje, je ledová a delší než ta ranní. Když si vytírá z vlasů vodu, pohlédne na sebe do zrcadla. Jeho svaly jsou příliš výrazné a tělo příliš připomíná trénovaného vraha než nevinné dítě. Není svalnatý, spíš šlachovitý, pohyblivý - ostatně nikdy neměl dostatečný přísun potravin na to, aby mohl pěstovat pevnou útočnou postavu. Přesto potřebuje pro svou roli v utajení shodit. Pohlédne svému odrazu do očí, načež sjede pohledem celé své tělo. Na okamžik se zastaví na pohledem ve svém klíně, načež rychle pohled odtrhne. Kdyby na sebe pohlédl nyní, shledal by, že jeho tvář pokrývá ruměnec.
Nepříjemně napjatého pocitu ho nezbaví ani meditace ani kniha, která mu dnešní večer dělá společnost. Rozhodl se pustit do ruské klasiky, snad kvůli Strikorovovi a Manningovi - ačkoli o tom se toho moc neví. Dokonce ani speciální útvary vnitřní a nadnárodní bezpečnosti. Říká se toho hodně - Manning je nedotknutelný pro své "nezpochybnitelné závazky", jak se korektně vyjadřuje nejmenovaná tajná organizace. Zabiják si o těchto závazcích myslí svoje, ale naučil se své názory potlačovat i v sobě samém, natož aby se s nimi prezentoval. Nikoho jeho názor nezajímal, to věděl již téměř dvě desetiletí.
A když se ráno po další dvouminutové studené sprše vydá do potravin pro suroviny nezbytné k přežití, myslí jenom na práci - ignoruje vlastní myšlenky, vlastní pocity, vlastní povahu nebo názory. On je jenom stroj, jenom schránka něčeho, co mělo být dítětem, kdyby se to narodilo v jiné rodině. Myslí na práci, na Strikorova, na chlapce, na Manninga. Na svůj plán.
Vchází do jedné z těch ulic, do kterých se normální smrtelníci nepouštějí a on by nejspíš za normálních okolností také šel jinudy, dnes však jeho mysl putuje přes náročný úkol, který si připravil jako poslední před svou smrtí. Měl by se tudy pohybovat, napadne ho náhle, když svou trasu konečně zaznamená. Měl by zdejší atmosféru znát. Uhne do postranní uličky a vejde na slavný městský bulvár, kudy se považuje za nestoudné procházet i za dne.
Kdyby znal plány svého nepřítele, nejspíš by byl na základně i spal, natož aby se pouštěl do nebezpečných uliček, ale zrovna ve chvíli, kdy v hlavě pečlivě vybírá své chování, až bude v akci, je mu zezadu nasazen pytel na hlavu, načež po úderu do temene upadá do bezvědomí.
Komentáře
Okomentovat