"Ale zjistili jsme jenom to,že se pohybuješ po okolí sám. Možná hledáš práci, nebo jenom hledáš všechny, pro které jsi byl cvičen. Možná vezmeš náhodné práce a uděláš je tak čistě, že se o nich nedozvíme ani my. Já vím, jsem… omlouvám se, asi tuhle… práci dělám už moc dlouho. Nechtěl jsem, aby ti ublížili, ale pravda je, že kdyby tě přivedli, nevěděl bych, co ti říct. Takhle je to snadné," pokyne Strikorov k Agentově tělu na posteli, neurčitě k jeho hlavě, zpevněnému rameni, ruce v ortéze a dalším zraněním. "Ležíš tady a já se snažím omluvit, nebo alespoň vysvětlit, proč se ti stalo to, co se ti stalo. Jen jsem… já… vím, neznáš mě. No, ostatně…. pamatuješ si mě?"
Vrah přemýšlí - lhát, nelhat? Ale Strikorov má výcvik, pozná, že ano.
"Ne, nechci… nechci, aby to bylo takhle. Pokud mi chceš lhát, chci, abys měl tu možnost. Takže ještě jednou - pamatuješ… si na mě?"
Vrah neodpoví, protože ano,pamatuje, ale to, co si pamatuje nebo to, co pozměnila jeho paměť, je očividně zcela špatně. Měl.. měl Strikorova za nejhoršího z nejhorších, ale on to možná celé opravdu nakonec myslel jinak. A tak se zadívá staršímu muži do očí a velmi pomalu přikývne.
"Nejsou… to asi hezké věci. Co si na mě pamatuješ," pokračuje Strikorov. "Jednou jsi… pro mě pracoval - ostatně, možná nevíš, že to byla akce pro mě. Šlo o špionáž, potřeboval jsem někoho mladého. Byla to šéfka jedné z firem, které jsem kdysi vlastnil. Chtěl jsem vědět, co dělá s akciemi, byl jsem si jistý, že mě chce hodit pod rozjetý vlak."
Chtěla, Vrah si pamatuje. Pravda, nevěděl, kdo je objednavatelem, to mu otec nikdy neříkal. Ta akce byla skvělá. On a jeden další, které otec v sídle cvičil, měli jednoduchý úkol: byli poslíčci pokojového servisu. Jejich práce spočívala v odcizení nějakých dokumentů a z poslouchání. Žádné nebezpečí, žádné zabíjení, žádné trauma. Až na to, že toho chlapce, se kterým Agent sloužil,nechal otec popravit - Agent dodnes nevěděl proč přesně si jeho kolega zasloužil zemřít. Možná proto, že se se synem velkého šéfa snažil kamarádit. Vrah si dodnes pamatuje, jak musel chlapcovou hlavou prohnat kulku a následně tělo zakopat. Ale ano, ta akce, o které Strikorov mluví, byla snadná, bezpečná, exkluzivní a společenská.
Strikorov sleduje mladého muže, jeho výraz, nuance, mimiku. Nepozná z něj vůbec nic, je jako skála, jako robot. Pokud Zabiják něco cítí, nikdy se nenaučil, jak to dávat najevo, a když to zkusil, byl trestán tak dlouho, dokud se to neodnaučil; jeho otce slyšel mluvit o výcviku svého syna jenom jednou. Musel se záhy omluvit a jít se vyzvracet, nedokázal pochopit, proč, proboha proč by někdo něco takového dělal živé bytosti, yet alone vlastnímu dítěti.
“Začal jsem tehdy plán, jak tě osvobodit. Jak tě od něj dostat, aniž by si toho všiml, nebo aby to považoval jako dobrý nápad. Chtěl jsem přinejhorším udělat to, co jsi záhy udělal ty. Nedokážu si… nedokážu si představit, co sis musel… nechci o tom ani přemýšlet, abych byl upřímný,” svěří se Strikorov a Vrah doopravdy neví, co v této situaci dělat. Je zde vězněn? Může odejít? Má této situace využít ve svůj prospěch? Má to brát jako alternativní začátek své poslední akce? A jaké akce vlastně?! Co s ním chce Strikorov dělat - má pro něj práci? Chce ho u sebe jako jednoho ze svých věrných, ne jako stroj, jako mašinu na zabíjení, špičkového nájemného vraha nebo špiona?
Strikorov velmi pomalu stiskne Vrahovo předloktí, načež jeho ruku pustí. Dává si záležet na pomalých pohybech, na soustavnosti, aby s sebou netrhal, neudělal něco, co mladého Agenta rozruší, vyděsí nebo překvapí, ale v polovině pohybu jako by se rozmyslel, jaké gesto vlastně chce udělat, a tak než Agent vůbec stihne zanalyzovat Strikorovovy myšlenky, ten dlaní velmi opatrně míří k Zabijákově hlavě. Cvičený zabiják se ani nepohne, čeká, nejspíš ani nedýchá. Strikorovovy prsty míří k chlapcovým tvářím a Zabiják nalezne odpověď na očividnou otázku; kdyby mne stihl zachránit z domu otce, byl bych na místě těch chlapců.
Ano, tu odpověď dávno tušil, avšak setkat se s touto realitou tak přímo je něco zcela jiného. Snad jakoby Strikorov tušil Vrahovy myšlenky, svou dlaň stáhne, aniž by se dítěte dotknul. Na tohle je brzy, uvědomí si náhle - a možná na tohle bude brzy i za dvacet let.
“Nechci, abychom se špatně pochopili, jsi… tady můj host, ovšem domů se vrátit nemůžeš, pro své vlastní bezpečí. Moji muži zjistili, že tě sleduje oddělení tajných, nejspíš tuší, kdo jsi, nebo po tobě jdou z jiného důvodu, pokud jsi pořád v oboru. Navrhuju, abys pár týdnů zůstal tady, pak si vybereš… vybereš si stát, kde chceš žít, a já ti pomůžu… se tam usadit. Zabezpečím tě, o to se… starat vůbec nemusíš, jenom jsem… rád bych ti… ehm. Přemýšlel jsem třeba nad Kanadou - můžeš tam… žít v klidu a tichu. Ale můžu ti zařídit i jiné místa, pokud tě láká spíš teplo, není problém, můžu tě… můžu tě přesunout bez povšimnutí na jeden z mých ostrovů. Samozřejmě pokud chceš zůstat v zalidněné oblasti, to zařídím taky. Můžu… ale, na to je brzy,” pousměje se Strikorov. “Teď odpočívej, jsi velmi zraněný. Jen… ať víš, v kapačce je morfin a výživa, ale za chvíli ti můj kuchař připraví normální jídlo, určitě máš hlad. Tady máš vodu a já tě zase nechám odpočívat.”
Strikorov vstane a Vrah si všimne, že jeho tep poskočil. Co je to? Srdeční, mozkové, svalové? Kde je chyba? Má špatně napíchnutou kapačku? Je v ní něco jiného? Zabíjejí ho? Jeho smysly jsou zalarmované, dech se zrychluje a s ním i srdeční frekvence - tachykardie?! Byla rána do hlavy příliš velká? Má alergii na něco, co mu zde podali?
Strikorov záhy sedí zpět na posteli, jedna dlaň na Vrahově předloktí a jedna velmi opatrně na jeho čele - nemá horečku, - tak na krku - tep normální, zornice jsou trochu rozšířené, ale tělesně je to dítě v pořádku, takže je to emocionální. Zůsobil chlapci panický záchvat?
Vrah velmi rychle dostane svůj stav pod kontrolu, když navodí své mysli stav meditace. Nedistancuje se, ačkoliv už na té hraně balancoval. Tento stav nezažil již dlouhé roky. Matně se mu vybaví stejná situace - panika. Bylo tam málo místa. Neměl kyslík. Měl křeče ve všech končetinách. Byl svázaný.
Mrkne, jednou, dvakrát - a je zcela klidný.
“No tak, ššš, nic se neděje, jsi v bezpečí,” zašeptá Strikorov a obě dlaně z těla chlapce stáhne. “Není se čeho bát.”
Strikorov se nyní velmi zdráhá opustit místnost - jistě, musí nechat dítě odpočívat, ale nechce se mu nechávat bez dozoru emocionálně vytížené dítě. Potřebuje soukromí, vemlouvá své rozumné části. Nemůžeš od něj hned chtít, aby se ti svěřoval. Musíš odejít.
Vrah se naposledy nadechne s mírným zadrhnutím, pak už dýchá normálně. Strikorov si dítě prohlédne detailně, dokud má zavřené oči. Pokud si na něco vzpomněl, pokud má noční děsy, pokud ho mučí vzpomínky, umí to zastřít dokonale. Kdyby Strikorov nebyl tak blízko, kdyby v místnosti ba v domě nebylo takové ticho, nevšiml by si.
Zatímco Strikorov připíše panický záchvat buďto staré vzpomínce, bolesti nebo traumatu, Vrah nemá nejmenší tušení, co tento stav způsobilo; nebylo to fyzické, jako by ho na moment zradily myšlenky. Jeho dech se minimálně zadrhl a on si vzpomněl na pár věcí ze svého dětství - ze svého výcviku. Ale proč se jeho dech zadrhl? Nic se nedělo, vnímal jenom svou mýtickou zahradu a zároveň Strikorova, vyvažoval myšlenky na dětství a Strikorovovu pravdu vlastní meditací, to ale nebyl důvod k tomu, aby se mu zadrhl dech. Nestalo se to ve chvíli, kdy se muž dotkl jeho paže, nestalo se to, když se pokoušel dotknout jeho tváře a neudělal to, nestalo se to, když řekl něco z minulosti. Stalo se to, když Strikorovova dlaň opustila Vrahovo předloktí.
“Chápu, že jsem… omlouvám se, že jsem tě rozrušil. Nechtěl jsem… zneužít situace, jenom jsem… omlouvám se. Za to, co ti moji muži udělali. Omlouvám se, že jsem ti způsobil tohle. Omlouvám se, že jsem otevřel rány z minulosti, omlouvám se, pokud jsem ti… tím, co jsem ti řekl a připomněl a vysvětlil… přivodil tenhle záchvat. Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem… omlouvám se,” Strikorov je zoufalý, všimne si Vrah. Je zoufalý a zoufale se o něco snaží.
Zabiják jenom nechápe o co.
“Omlouvám se, že ses odtamtud musel dostat sám. Omlouvám se, že jsem tě nezachránil.”
Komentáře
Okomentovat